Když jsem zavolala policii na vlastního syna: Příběh o respektu, vině a odpuštění

„Tohle už přeháníš, Matěji! Takhle se k dospělým nechováš!“ křičela jsem na něj, zatímco on stál v rohu kuchyně, ruce v kapsách a pohled zabodnutý do podlahy. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Byla jsem rozčilená, zklamaná a hlavně zoufalá. Nikdy bych nevěřila, že budu muset řešit něco takového – že mi zavolá třídní učitelka a oznámí mi, že můj syn urážel ji i spolužáky, házel po třídě pastelky a odmítal poslouchat.

„Mami, to není pravda! Ona mě prostě nemá ráda!“ bránil se Matěj a v očích měl vzdor. Ale já už měla dost jeho výmluv. Tohle nebyl první incident. Už několikrát jsem slyšela od učitelky paní Novotné, že je Matěj drzý, že se posmívá spolužákům a že narušuje hodiny. Snažila jsem se s ním mluvit po dobrém, vysvětlovat mu, jak je důležité chovat se s respektem. Ale nic nepomáhalo.

Ten večer jsem seděla v obýváku a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když z něj vyroste člověk, který si neváží druhých? Co když selhávám jako matka? Vzpomněla jsem si na svého otce, který na mě byl vždy přísný, ale spravedlivý. Najednou mě napadlo něco šíleného – co kdybych mu ukázala, jaké to je, když člověk nerespektuje autority? Co kdybych zavolala policii?

Celou noc jsem nespala. Ráno jsem zavolala na místní oddělení a vysvětlila situaci. Policista na druhém konci byl překvapivě chápavý. „Paní Valentýno, není to poprvé, co nás rodiče žádají o podobnou pomoc. Přijedeme dnes odpoledne a promluvíme si s vaším synem.“

Celý den jsem byla nervózní. Matěj nic netušil. Když zazvonil zvonek a za dveřmi stáli dva policisté v uniformách, Matěj zbledl jako stěna. „Mami… co se děje?“ zašeptal.

Policista Novák si sedl naproti němu ke stolu. „Ahoj Matěji. Víš, proč jsme tady?“ Matěj jen zavrtěl hlavou. „Tvoje maminka nám řekla, že jsi byl ve škole drzý a neuctivý k paní učitelce i spolužákům. Víš, co by se stalo, kdybys byl dospělý a choval se takhle třeba v práci nebo na ulici?“

Matěj mlčel. Policista pokračoval: „My jsme tu od toho, abychom chránili lidi. Ale taky musíme dodržovat pravidla a respektovat ostatní. Když někdo porušuje pravidla, může to mít vážné následky.“

Viděla jsem, jak se Matějovi třesou ruce. Po chvíli začal brečet. „Já už to nikdy neudělám… slibuju…“ vzlykal.

Když policisté odešli, sedli jsme si spolu na gauč. Objala jsem ho a oba jsme plakali. „Mami… bojím se…“ šeptal mi do ramene.

„Já vím, broučku. Ale musíš pochopit, že tvoje chování má následky. Já tě miluju, ale nemůžu tě chránit před vším – hlavně ne před tebou samotným.“

Ten večer přišel domů můj muž Petr z práce. Když jsem mu všechno vyprávěla, rozčílil se: „Tohle jsi přehnala! Zavolat na vlastního syna policii? Co když mu tím ublížíš?“ Pohádali jsme se jako už dlouho ne.

Další dny byly napjaté. Matěj byl zamlklý, Petr na mě naštvaný a já pochybovala o svém rozhodnutí. Ve škole ale paní Novotná volala znovu – tentokrát s pochvalou: „Paní Valentýno, nevím co jste udělala, ale Matěj je úplně jiný kluk. Pomáhá spolužákům, hlásí se o slovo…“

Přesto mě tížila vina. Měla jsem právo vystavit svého syna takovému strachu? Nebylo to příliš kruté? Jednou večer přišel Matěj za mnou do kuchyně.

„Mami… ty jsi na mě pořád naštvaná?“ zeptal se tiše.

„Nejsem naštvaná… jen mám strach o tebe,“ odpověděla jsem upřímně.

„Já už nechci být zlý kluk,“ řekl a objal mě kolem pasu.

Možná jsem udělala chybu. Možná ne. Každopádně vím jedno – někdy rodiče musí udělat něco radikálního, aby ochránili své děti před nimi samými.

A tak se ptám: Udělali byste to taky? Nebo jsem šla příliš daleko? Jak byste řešili podobnou situaci vy?