Důvěra v troskách: Když bratr zradí rodinu

„Jak jsi to mohl udělat, Tomáši? Jak jsi mohl vzít ty peníze?“ křičela jsem na něj v kuchyni našeho malého bytu na Žižkově. Ruce se mi třásly, v očích slzy a v hlavě mi hučelo. Tomáš stál naproti mně, opřený o lednici, a díval se stranou. Mlčel. To ticho bylo horší než jakákoli hádka.

Ještě před rokem jsme byli normální rodina. Táta, máma, já a Tomáš. Po mámině smrti jsme s Tomášem slíbili, že se o tátu postaráme. Jeho Alzheimer postupoval rychle a potřeboval stálou péči. Prodali jsme dům v Jičíně, kde jsme vyrůstali, i tátovo staré auto. Všechno šlo na speciální domov pro seniory v Praze, kde měl tátu každý den někdo na očích. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věřila jsem, že děláme správnou věc.

Jenže pak přišel ten telefonát z domova. „Slečno Novotná, už tři měsíce jste neuhradili poplatky za péči vašeho otce. Pokud se situace nezmění, budeme muset hledat jiné řešení.“

Zamrazilo mě. Okamžitě jsem volala Tomášovi. „Tomáši, co se děje? Proč nejsou zaplacené poplatky?“ On mě uklidňoval, že je to jen omyl, že to hned zařídí. Ale další měsíc přišla upomínka znovu. A pak další.

Začala jsem pátrat. Procházela jsem výpisy z účtu, které měl Tomáš na starosti. Byly tam podivné výběry – herna v Holešovicích, drahé večeře v centru, dokonce i záhadné převody na neznámé účty. Srdce mi bušilo až v krku. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Když jsem ho konfrontovala, nejdřív zapíral. „To není pravda! Někdo mi ukradl kartu!“ Ale pak se zlomil. „Promiň, Jano… já… já už nevěděl, jak z toho ven.“

Seděli jsme naproti sobě u stolu, kde jsme jako děti hráli Člověče, nezlob se. Teď mezi námi ležela jen prázdnota a bolest.

„Víš vůbec, co jsi udělal? Táta může skončit na ulici! Kvůli tobě!“

Tomáš mlčel a díval se do stolu. „Já to vrátím… nějak…“

„Jak? Vždyť nemáš ani práci! Všechno jsi prohrál v automatech?“

Přikývl. „Začalo to nevinně… po mámě mi bylo hrozně. Potřeboval jsem vypnout… a pak už jsem nemohl přestat.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem ho prosila, aby přišel za tátou do domova. Vždycky měl nějakou výmluvu – práce, únava, schůzka s kamarády. Teď mi došlo proč.

Musela jsem jednat rychle. Volala jsem do domova a slíbila jim, že dluh uhradím ze svých úspor. Zbylo mi sotva na nájem a jídlo. Ale táta byl v bezpečí.

Tomáše jsem vyhodila z bytu. „Dokud si nenajdeš pomoc a nezačneš splácet dluhy, nechci tě vidět.“

Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. Je to přece můj bratr! Ale zároveň jsem věděla, že pokud mu budu dál pomáhat, nikdy se nezmění.

Následující týdny byly peklo. Táta mě nepoznával – někdy mi říkal „paní učitelko“, jindy „maminko“. Každý den jsem mu nosila oblíbené koláčky z pekárny na rohu a snažila se mu být nablízku.

Jednou večer mi volal Tomáš. „Jano… byl jsem u psychiatra. Mám začít terapii.“

Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Chtěla jsem křičet, brečet i obejmout ho zároveň.

„To je dobře,“ řekla jsem nakonec tiše.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. Jednou za mnou přišla Lenka z účtárny: „Jani, co se děje? Můžeš mi věřit.“

Rozbrečela jsem se jí na rameni a všechno jí řekla. Bylo zvláštní cítit úlevu – poprvé za dlouhou dobu jsem nebyla sama.

Začala jsem chodit na skupinová setkání pro příbuzné lidí závislých na hazardu. Bylo nás tam víc – paní Marie přišla o manžela kvůli sázení na fotbal, Petr musel prodat byt po rodičích kvůli dluhům svého bratra.

Pomalu jsem se učila odpouštět – hlavně sama sobě za to, že jsem nic nepoznala dřív.

Po půl roce mi Tomáš poslal první splátku dluhu. Pracoval jako skladník a chodil na terapii dvakrát týdně.

Nevím, jestli nám někdy bude jako dřív. Důvěra je jako porcelán – když praskne, už nikdy nebude stejná.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Kolik rodin kolem mě asi řeší podobné věci? Proč je tak těžké říct si o pomoc dřív, než je pozdě?

Možná nejsem jediná, kdo musel volit mezi láskou k rodině a ochranou sebe sama.

Co byste udělali vy? Dá se vůbec taková zrada někdy odpustit?