Tchyně v mém domě: Když soucit přeroste v boj o vlastní život

„Tohle se u nás doma nikdy nedělalo, Jano!“ ozvalo se z kuchyně, kde moje tchyně Alena právě přerovnávala skleničky podle svého systému. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevybuchnout. Byla to už třetí hádka tenhle týden a dnes je teprve středa. „Aleno, prosím tě, já jsem zvyklá to dělat takhle. Je to můj dům,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. V tu chvíli do kuchyně vtrhl můj muž Petr. „Co se tu zase děje?“ zeptal se otráveně, aniž by zvedl oči od mobilu.

Když Alena přišla před třemi měsíci s prosbou, jestli by u nás mohla na čas bydlet, protože ji její manžel vyhodil a ona neměla kam jít, bylo mi jí líto. Vzala si s sebou i svého nejmladšího syna Tomáška, Petrova nevlastního bratra. Bylo mi jasné, že je to pro ně těžké období, a Petr mě prosil, abych byla trpělivá. Jenže trpělivost má své meze.

První týdny byly zvládnutelné. Alena byla tichá, pomáhala s vařením a občas pohlídala naše dvě děti – Klárku a Davida. Jenže pak začala pomalu přebírat kontrolu nad celou domácností. Nejprve to byly drobnosti: přeskládala šuplíky v kuchyni, změnila pořadí prádla v koupelně, začala nakupovat jiné potraviny než já. Pak přišly větší věci: rozhodovala, co budou děti jíst ke svačině do školy, jaké pořady smí sledovat v televizi a kdy mají jít spát.

Jednoho večera jsem přišla domů z práce a našla Klárku uplakanou v pokoji. „Babička mi zakázala jít ven s Luckou,“ vzlykala. „Prý je Lucka špatná kamarádka.“ V tu chvíli mi došlo, že už to není jen o skleničkách nebo prádle. Alena začala zasahovat do výchovy mých dětí.

S Petrem jsme se kvůli tomu začali hádat. „Je to tvoje máma! Řekni jí něco!“ naléhala jsem na něj jednoho večera, když jsme si mysleli, že děti spí. „Jano, ona je teď v těžké situaci. Musíme být tolerantní,“ odpověděl unaveně a otočil se ke mně zády.

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním domě. Každý den jsem se vracela z práce s obavou, co mě doma čeká. Alena mezitím začala zvát své kamarádky na kávu bez mého vědomí, používala moje oblíbené hrníčky a dokonce přestavěla obývák. Když jsem jí řekla, že mi to vadí, urazila se a několik dní se mnou nemluvila.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela jsem Alenu, jak si s Tomáškem povídají v kuchyni. „Víš, Tomášku, tvoje švagrová není moc dobrá hospodyně. Kdybych tu nebyla já, nevím, jak by to tady vypadalo.“ Zůstala jsem stát za dveřmi a cítila slzy v očích. Bylo mi jasné, že mě pomlouvá i před dětmi.

Rozhodla jsem se promluvit si s Petrem znovu. Tentokrát už nešlo jen o mě – šlo o naši rodinu. „Petře, takhle už to dál nejde. Tvoje máma mi ničí život. Děti jsou zmatené a já mám pocit, že tu už nemám žádné slovo.“ Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Co chceš dělat? Vyhodit ji na ulici?“

Ta otázka mě bodla do srdce. Samozřejmě jsem ji nechtěla vyhodit na ulici – ale chtěla jsem zpátky svůj domov. Rozhodla jsem se pro kompromis: navrhla jsem Aleně, že jí pomůžeme najít podnájem a že jí budeme dál finančně pomáhat. Alena se rozplakala a obvinila mě z bezcitnosti. „Po tom všem, co jsem pro vás udělala? Taková nevděčnost!“

Následující týdny byly plné napětí. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou. Děti byly nervózní a doma panovalo dusno. Nakonec Alena souhlasila s podnájmem u své kamarádky v Nuslích. Když odcházela, neřekla mi ani slovo na rozloučenou.

Doma zavládlo ticho – ale nebylo to úlevné ticho. Petr se mnou několik dní skoro nemluvil a děti se ptaly, proč babička musela odejít.

Teď sedím večer v kuchyni u stolu a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla být ještě trpělivější? Jak byste to řešili vy? Má člověk právo bránit svůj domov i za cenu rodinných konfliktů?