Pozdě učiněné rozhodnutí: Když jsem přivedla maminku domů, nic nebylo, jak jsem čekala

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ vyhrkla jsem na maminku, když jsme seděly v kuchyni u stolu, kde ještě před pár měsíci sedával i táta. Její ruce se třásly, když si nalévala čaj. „Co bych ti měla říct, Jano? Že jsem unavená? Že už nemám sílu být pořád tou silnou?“ Její hlas byl tichý, ale v očích měla vzdor.

Bylo to poprvé, co jsme spolu bydlely samy. Po tátově pohřbu jsem neměla srdce nechat maminku samotnou v našem starém bytě na Žižkově. Můj muž Petr souhlasil, že ji vezmeme k nám do paneláku na Proseku. Myslela jsem si, že to bude těžké jen první týdny, že si zvykneme. Ale už první večer bylo jasné, že nic nebude jako dřív.

Maminka byla zamlklá, často se dívala z okna a já měla pocit, že je duchem pořád někde jinde. Petr se snažil být milý, ale jeho trpělivost měla své meze. Naše dcera Klárka byla zpočátku nadšená, že má babičku doma, ale brzy ji začalo štvát, že musí být potichu, když babička spí nebo když se dívá na svůj oblíbený pořad Sama doma.

Jednoho večera jsem zaslechla Petra, jak v ložnici šeptá: „Jano, tohle už nejde. Tvoje máma nás dusí. Nemáme žádné soukromí.“ Cítila jsem se rozpolcená – mezi povinností k matce a láskou ke své rodině. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem, jestli jsem udělala správně.

Maminka začala být podrážděná. Vadilo jí všechno – jak Petr věší prádlo, jak Klárka nechává boty u dveří, jak já vařím polévku. „Tohle bys nikdy nedovolila tátovi,“ řekla mi jednou vyčítavě. „Ty nejsi on,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla. V tu chvíli se mi sevřelo srdce – vždyť já nejsem ani ona.

Jednoho odpoledne přišla Klárka domů uplakaná. „Babička mi řekla, že jsem rozmazlená a že za nás by děti takhle nemluvily.“ Snažila jsem se ji utěšit, ale v duchu jsem cítila vztek i bezmoc. Kde je ta laskavá babička z mých vzpomínek?

Začaly jsme se s maminkou hádat čím dál častěji. Vyčítala mi, že na ni nemám čas, že jí nerozumím. Já jí zase vyčítala, že ničí naši rodinu. Jednou večer jsem bouchla dveřmi a šla se projít do parku. Seděla jsem na lavičce a brečela jako malá holka. Proč je všechno tak těžké?

Začala jsem si všímat věcí, které jsem dřív neviděla – jak maminka zapomíná na schůzky u lékaře, jak hledá brýle a pak je najde v lednici. Jak se bojí vyjít sama ven. Došlo mi, že nejde jen o smutek po tátovi. Možná je nemocná.

Objednala jsem ji k doktorovi. Diagnóza: počínající Alzheimerova choroba. Najednou mi došlo, proč je tak podrážděná a zmatená. Proč se mění před očima.

Petr byl zdrcený. „Tohle nezvládneme sami,“ řekl mi jednou večer tiše. „Musíme najít pomoc.“ Ale já měla pocit viny – copak mám dát vlastní mámu do domova?

Začali jsme hledat pečovatelskou službu. Maminka zuřila: „Nejsem žádná stará bába! Nepotřebuju cizí lidi!“ Ale já už nemohla dál. Byla jsem vyčerpaná, hádky s Petrem byly na denním pořádku, Klárka se začala vyhýbat domovu.

Jednoho rána jsem našla maminku v koupelně – zmatenou a uplakanou. „Nevím, kde jsem,“ šeptala. Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme obě plakaly spolu.

Nakonec jsme našli kompromis – pečovatelka dochází třikrát týdně a já mám čas na práci i rodinu. Není to ideální, ale je to lepší než nic.

Někdy večer sedím v kuchyni a dívám se na maminku, jak klidně spí na gauči. Přemýšlím o tom, kolik toho pro mě obětovala – a kolik teď obětuji já pro ni. Není to jednoduché být dcerou i matkou zároveň.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? A co byste udělali vy? Je správné obětovat vlastní štěstí pro rodiče – nebo máme právo žít svůj život?