Muž bez domova, dvě děti a já: Jak poznat, kdy je čas odejít?

„Proč zase odcházíš?“ vyhrkla jsem, když si Petr potřetí během týdne balil věci do igelitky. Stál u dveří mého bytu v Nuslích, nervózně přešlapoval a vyhýbal se mému pohledu. „Musím za klukama. Slíbil jsem jim to,“ zamumlal a rychle si přehodil bundu přes rameno. V tu chvíli jsem měla chuť mu tu tašku vytrhnout z ruky a zakřičet: „A co já? Co my dva?“ Ale místo toho jsem jen tiše sledovala, jak za ním zapadly dveře.

Petr byl jiný než ostatní muži, které jsem kdy poznala. Když jsme se potkali na koncertě v Akropoli, okouzlil mě svým smíchem a tím, jak dokázal mluvit o životě bez přetvářky. Jenže už tehdy mi řekl, že má dva syny z předchozího manželství a že jeho život je trochu komplikovaný. Nechápala jsem, co tím myslí, dokud jsem ho nepoznala blíž.

Bydlel v podnájmu na Žižkově, ale často střídal adresy. Práce měl vždycky jen na pár měsíců – někdy rozvážel pizzu, jindy dělal skladníka nebo pomáhal kamarádovi s rekonstrukcemi bytů. Nikdy si nestěžoval, ale já cítila, že ho to tíží. Nejvíc ale trpěla naše budoucnost. Po čtyřech letech vztahu jsme stále žili odděleně – já ve svém dvoupokojovém bytě a on mezi krabicemi a matrací na zemi.

Moje máma mi často říkala: „Martino, vždyť on ti nikdy nedá jistotu. Chceš takhle žít celý život?“ A já jí nedokázala odpovědět. Protože jsem Petra milovala. Milovala jsem jeho kluky – Honzíka a Tomáška – kteří mi říkali teta a smáli se, když jsme spolu pekli bábovku. Ale zároveň mě sžírala nejistota. Každý měsíc jsem čekala, jestli Petr přijde s tím, že konečně našel stabilní práci nebo že se ke mně nastěhuje. Místo toho přišly jen další sliby a další odchody.

Jednou v noci, když venku zuřila letní bouřka a já nemohla spát, mi Petr napsal zprávu: „Promiň, že ti pořád ubližuju. Já prostě ještě nejsem připravený.“ V tu chvíli mi došlo, že čekám na něco, co možná nikdy nepřijde. Ráno jsem mu zavolala a řekla: „Pojďme si promluvit.“

Sešli jsme se v kavárně u náměstí Míru. Seděl naproti mně, vypadal unaveně a starší než kdy dřív. „Marti, já tě mám rád, ale nemůžu ti slíbit víc. Ne teď,“ řekl tiše. „A co když už nebude žádné potom?“ zeptala jsem se zoufale. Mlčel.

Ten den jsem poprvé pocítila opravdovou samotu. Vrátila jsem se domů a dívala se na prázdnou postel. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o společných výletech do Krkonoš, o Vánocích s jeho dětmi i o hádkách kvůli penězům a budoucnosti. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsme spolu seděli na parapetu a snili o domě se zahradou. Ale sny zůstaly sny.

Následující týdny byly těžké. Máma mě objímala a říkala: „Jednou potkáš někoho lepšího.“ Kamarádky mě tahaly ven na víno a snažily se mě rozptýlit. Ale já pořád myslela na Petra – na to, jestli je v pořádku, jestli má kde spát a jestli jeho kluci vědí, jak moc je má rád.

Jednou večer mi zavolal: „Marti, můžu přijít? Jen na chvíli.“ Když přišel, vypadal zlomeně. Seděli jsme mlčky vedle sebe. „Víš,“ začal po chvíli, „já bych ti chtěl dát všechno na světě, ale neumím to.“

„A myslíš si, že já to zvládnu sama? Že dokážu žít s tím pocitem, že nikdy nebudeme rodina?“ zeptala jsem se ho naposledy.

Odešel ještě tu noc. Od té doby jsme si už nevolali.

Dnes sedím na lavičce před panelákem a dívám se na děti hrající si na hřišti. Přemýšlím, jestli jsem udělala správně. Možná jsem měla víc bojovat, možná jsem měla být trpělivější… Ale kolik kompromisů je člověk ochoten udělat pro lásku?

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší čekat na někoho, kdo možná nikdy nebude připravený… nebo jít dál?