Proč mi nikdo nezavolal? – Příběh jedné oslavy a mnoha nevyřčených slov

„A proč jste mi to neřekli? Proč mi nikdo nezavolal?“ Její hlas zněl v telefonu zlomeně, skoro až cize. Stála jsem u kuchyňské linky, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Můj muž Petr seděl na gauči, tvářil se provinile a díval se do země. Všechno to začalo tak nevinně – chtěli jsme pro našeho syna Tomáška uspořádat malou oslavu na chalupě v Pošumaví. Jen my, děti, pár přátel ze vsi. Myslela jsem, že Marie stejně nemá ráda cestování a že jí bude příjemnější zůstat doma v Plzni. Ale teď jsem slyšela v jejím hlase bolest, kterou jsem nečekala.

„Mami, promiň, mysleli jsme, že bys nechtěla jet tak daleko…“ snažil se Petr vysvětlit situaci, ale jeho slova zněla dutě. Marie chvíli mlčela a pak tiše řekla: „To jste si mohli aspoň ověřit. Jsem vaše rodina, nebo ne?“

Ten večer jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře – co kdybych jí zavolala? Co kdybych ji pozvala? Proč jsem si byla tak jistá, že nebude chtít přijet? Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem se sama cítila odstrčená. Když mě spolužačky nepozvaly na oslavu, když mě kolegyně vynechaly z oběda… Ta známá pachuť samoty a nepochopení.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolega Honza si všiml mého rozpoložení: „Jano, jsi v pohodě?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Vůbec ne. Pohádali jsme se s Marií kvůli oslavě Tomáškových narozenin. Nechali jsme ji doma a ona je teď hrozně smutná.“ Honza pokýval hlavou: „To znám. U nás doma je to pořád – někdo se cítí odstrčený, někdo uražený… Nikdy to není jednoduché.“

Večer jsem seděla s Petrem u stolu a mlčky jsme jedli večeři. Tomášek si hrál s autíčky pod stolem. „Měli bychom za mámou zajet,“ řekl Petr tiše. „Já vím,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

O víkendu jsme nasedli do auta a jeli do Plzně. Marie nás čekala ve dveřích paneláku, tvář měla napjatou. Tomášek k ní běžel s obrázkem, který jí nakreslil: „Babičko, to je pro tebe!“ Marie se usmála, ale v očích jí zůstával stín smutku.

Seděli jsme v jejím malém obýváku, kde voněla káva a na stole ležely linecké koláčky. Chvíli bylo ticho. Pak Marie promluvila: „Víte, já už nejsem nejmladší. Každý den je pro mě vzácný. Když mě vynecháte z takových chvil… mám pocit, že už k vám nepatřím.“

Petr ji chytil za ruku: „Mami, promiň. Byla to chyba.“ Já jsem jen tiše přikývla a cítila jsem tíhu viny na hrudi.

Začali jsme si povídat o všem možném – o škole, o práci, o sousedech. Ale pořád mezi námi viselo to nevyřčené: proč jsme ji nepozvali? Proč jsme si byli tak jistí, že nebude chtít být s námi?

Cestou domů jsme mlčeli. Petr řídil a já hleděla z okna na šedivé paneláky a zamračené nebe. Přemýšlela jsem o tom, jak snadné je někoho nechtěně zranit jen tím, že předpokládáme jeho pocity místo toho, abychom se zeptali.

Další dny byly zvláštní – Marie nám volala častěji než dřív, ale v jejím hlase byla opatrnost. Jako by čekala, kdy ji zase vynecháme.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s Tomáškem a on se mě zeptal: „Mami, proč byla babička smutná?“ Polkla jsem slzy a řekla: „Protože jsme ji zapomněli pozvat na oslavu.“ Tomášek chvíli přemýšlel a pak řekl: „Já bych chtěl, aby babička byla vždycky s námi.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc záleží na maličkostech – na jednom telefonátu, na jedné pozvánce, na jednom slovu útěchy.

Začala jsem Marii zvát častěji – na obědy, na procházky po parku, na divadlo. Někdy přišla ráda, jindy odmítla s úsměvem. Ale už nikdy jsem nepředpokládala její odpověď předem.

Přesto ve mně zůstává otázka: Kolikrát už jsme někoho zranili jen tím, že jsme ho opomněli? A kolik slov zůstane navždy nevyřčeno?

Možná bychom měli častěji zavolat těm, na které myslíme… Co myslíte vy? Máte podobnou zkušenost?