Nikdy bych nevěřila, že se můj syn tolik změní. Snacha mě bere jako cizího člověka.

„Tomáši, proč mi neodpovídáš na zprávy? Už týden se ti snažím dovolat!“ šeptám do telefonu, i když vím, že na druhém konci je jen ticho. Sedím u kuchyňského stolu, ruce se mi třesou a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Vždyť ještě před pár lety jsme si volali každý den, smáli se spolu, plánovali výlety. Teď mám pocit, že jsem pro něj jen někdo, koho musí jednou za čas navštívit z povinnosti.

Zaslechnu klíč ve dveřích. Srdce mi poskočí – snad je to Tomáš! Ale ne, je to sousedka paní Novotná, která mi nese domácí koláč. „Alenko, zase jsi sama? Syn nepřijel?“ ptá se soucitně. Jen zavrtím hlavou a přinutím se k úsměvu. „Má toho hodně v práci,“ zalžu. Ve skutečnosti vím, že dnes mají volno oba – Tomáš i Jana. Viděla jsem jejich fotky na Facebooku, jak jsou s malou Eliškou v zoo.

Sedm let. Sedm let od svatby a já mám pocit, že jsem přišla o syna. Když si Tomáš bral Janu, byla jsem šťastná. Byla milá, usměvavá, dokonce mi pomáhala s přípravami na svatbu. Ale už tehdy jsem cítila zvláštní chlad, když jsme byly samy. Jako by mě pozorovala skrz sklo. Po svatbě se všechno změnilo. Tomáš najednou neměl čas, Jana rozhodovala o všem – kdy přijedou, co přinesou, jak dlouho zůstanou.

Jednou jsem přišla na návštěvu bez ohlášení. Chtěla jsem překvapit Elišku dortem k narozeninám. Jana otevřela dveře jen na škvírku a řekla: „Aleno, dneska to není vhodné. Máme program.“ Slyšela jsem Tomášův hlas z obýváku: „Mami, zavoláme si později.“ Stála jsem tam s dortem v ruce a cítila se jako vetřelec ve vlastním životě.

Od té doby chodím jen na pozvání. Nikdy jsem po nich nic nechtěla – ani peníze, ani pomoc. Naopak, vždycky přinesu něco dobrého pro Elišku nebo domácí marmeládu pro Janu. Ale pokaždé cítím ten odstup. Jana mě oslovuje „Aleno“, nikdy „mami“. Všechno je formální, chladné. Když se ptám na Elišku, odpovídá stručně: „Má se dobře.“ Když se ptám na Tomáše, jen pokrčí rameny: „Má hodně práce.“

Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se Tomáše přímo: „Co se děje? Proč jste ke mně tak odtažití?“ Podíval se na mě unavenýma očima a řekl: „Jano to tak vyhovuje. Nechce moc návštěv.“ Chtěla jsem křičet – vždyť jsem tvoje matka! Ale místo toho jsem jen přikývla.

Začala jsem pochybovat o sobě. Udělala jsem něco špatně? Byla jsem špatná matka? Vzpomínám si na všechny ty roky, kdy jsme byli sami dva – po smrti mého muže jsme byli s Tomášem nerozluční. Všechno jsme zvládli spolu – školu, první lásky, jeho studia v Brně… A teď? Jako by mě někdo vymazal z jeho života.

Sousedky mi radí: „Nech to být, Aleno. Oni přijdou sami.“ Ale co když nepřijdou? Co když už nikdy nebudu součástí jejich rodiny?

Minulý měsíc měla Eliška besídku ve školce. Nikdo mě nepozval. Viděla jsem fotky na internetu – Jana s Tomášem v první řadě, smáli se na Elišku… A já seděla doma a dívala se na prázdné hračky, které jsem jí koupila.

Jednou večer mi Tomáš zavolal sám od sebe. „Mami, potřebujeme pohlídat Elišku na dvě hodiny.“ Srdce mi poskočilo radostí. Připravila jsem všechno možné – pohádky, koláčky, nové pastelky… Když přišli, Jana mi podala Elišku a řekla: „Prosím tě, žádné sladkosti.“ Snažila jsem se být co nejmilejší, ale Eliška byla nesvá. „Maminka říkala, že nemám jíst koláče,“ šeptla mi.

Když si ji vyzvedli, Jana mě ani nepozdravila. Tomáš jen zamumlal: „Díky.“ Dveře za nimi zaklaply a já měla pocit, že mi někdo vyrval kus srdce.

Někdy večer sedím u okna a dívám se do tmy. Přemýšlím, jestli je tohle osud všech matek – že je jejich děti jednou odsunou stranou kvůli novým rodinám. Nebo jestli je chyba ve mně. Možná jsem měla být přísnější matka? Nebo méně starostlivá?

Jednou jsem potkala Janu v obchodě. Dělala, že mě nevidí. Přistoupila jsem k ní a zeptala se: „Jano, udělala jsem ti něco?“ Podívala se na mě chladně: „Nechci o tom mluvit.“ A odešla.

Od té doby už nevolám ani nepíšu tak často. Čekám, jestli si vzpomenou oni. Ale většinou je ticho.

Někdy mám chuť všechno vzdát a odstěhovat se někam daleko – třeba na chalupu do Jeseníků. Ale pak si vzpomenu na Elišku a doufám, že jednou přijde den, kdy mě zase obejme a řekne: „Babičko.“

Možná je tohle život – někdy dává a někdy bere. Ale proč musí brát právě to nejcennější?

Řekněte mi… Je to opravdu jen moje vina? Nebo jsou některé věci prostě dané osudem?