Proč jsou na stole párky místo řízků?

„Proč jsou na stole zase párky místo řízků?“ vyštěkl na mě Petr, sotva vešel do kuchyně. Jeho hlas byl ostrý jako nůž a já se na okamžik zarazila s nožem v ruce, kterým jsem krájela okurky do salátu. Vzduch v panelákové kuchyni se naplnil napětím, které by se dalo krájet.

„Protože jsem dneska neměla čas stát u plotny,“ odpověděla jsem tiše, ale v duchu jsem křičela. Děti už dávno odešly z domu – Tereza do Brna za prací, Honza do Plzně za svou přítelkyní – a my s Petrem jsme zůstali sami. Najednou jsme si neměli co říct. Každý večer byl stejný: televize, ticho, občasné poznámky o tom, co chybí v lednici nebo kdo zapomněl koupit toaletní papír.

Petr si sedl ke stolu a bez dalšího slova začal jíst. Sledovala jsem ho koutkem oka a přemýšlela, kdy jsme se vlastně přestali smát stejným vtipům. Kdy se z nás stali dva cizí lidé, kteří spolu sdílí byt, ale už ne život?

„Víš, že dneska volala Tereza?“ zkusila jsem navázat rozhovor. Petr jen zabručel něco nesrozumitelného a dál se věnoval svému talíři.

„Říkala, že by přijela příští víkend. Možná bychom mohli udělat něco speciálního… třeba upéct bábovku jako dřív?“

Petr se na mě podíval s výrazem, který říkal: Proč se vůbec snažíš? „Jestli chceš péct bábovku, tak si ji upeč. Já mám práci.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že až děti odejdou, budeme mít konečně čas na sebe. Že budeme chodit na procházky do Stromovky, jezdit na chalupu do Orlických hor, povídat si dlouho do noci. Místo toho jsme každý večer seděli mlčky u stolu a hádali se kvůli malichernostem.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a poslouchala Petrův pravidelný dech. Připadala jsem si jako duch ve vlastním životě. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsme byli mladí a všechno bylo nové a vzrušující. Kdy jsme spolu plánovali budoucnost a smáli se pod peřinou.

Ráno jsem vstala dřív než obvykle a rozhodla se jít na procházku do parku. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky. Cestou jsem potkala sousedku Janu, která mi hned začala vyprávět o svých vnoučatech.

„A co vy dva?“ zeptala se najednou. „Jak zvládáte prázdné hnízdo?“

Usmála jsem se, ale v očích mě pálily slzy. „Je to těžší, než jsem čekala,“ přiznala jsem tiše.

Jana mě pohladila po ruce. „Neboj, ono to přejde. Taky jsme si s Frantou museli zvyknout. Najednou máš čas jen na sebe – a to je někdy horší než celý dům plný dětí.“

Celý den jsem přemýšlela o tom, co řekla. Možná jsme s Petrem jen zapomněli, jak být spolu sami za sebe. Možná jsme potřebovali najít něco nového, co nás spojí.

Když Petr přišel večer domů, seděla jsem u stolu s albem starých fotek. „Pamatuješ si tu dovolenou v Krkonoších?“ zeptala jsem se a ukázala mu fotku, kde stojíme oba v pláštěnkách u Sněžky.

Petr se pousmál – poprvé po dlouhé době. „To byla pěkná zima,“ řekl tiše.

„Ale byla sranda,“ dodala jsem a najednou mi bylo lehčeji u srdce.

Další dny jsme spolu začali víc mluvit. Nešlo to hned – někdy jsme sklouzli zpátky k hádkám kvůli maličkostem, ale snažili jsme se. Jednou večer Petr navrhl: „Co kdybychom příští víkend opravdu udělali tu bábovku? A pozvali Terezu i Honzu?“

Srdce mi poskočilo radostí. „To by bylo fajn,“ odpověděla jsem.

Přípravy na rodinné setkání mě úplně pohltily. Pekla jsem bábovku podle starého receptu po babičce, Petr šel koupit maso na řízky – tentokrát bez řečí. Když děti přijely i s partnery, byl náš byt zase plný smíchu a života.

Večer po jejich odjezdu jsme seděli s Petrem u stolu a popíjeli čaj. „Víš,“ řekl najednou, „možná bychom měli začít dělat věci jinak.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době v nich viděla naději.

Možná je opravdu možné začít znovu – i když už nejsme mladí a všechno kolem nás se změnilo.

Někdy si říkám: Kolik manželství kolem nás prochází stejnou krizí? A kolik z nich má odvahu začít znovu hledat cestu k sobě?