Byla jsem špatná matka, když jsem je vyhodila?

„Tomáši, už to dál nejde! Prosím, sbalte si věci a odejděte s Lucií ještě dnes.“ Moje slova visela ve vzduchu jako blesk, který právě udeřil do našeho paneláku na Jižním Městě. Venku zuřila bouřka, hromy duněly a déšť bubnoval do oken. Tomáš se na mě podíval s nevírou, v očích měl slzy i vztek. Lucie stála za ním, ruce zkřížené na prsou, tvář napjatou jako strunu.

„Mami, to nemyslíš vážně,“ zašeptal Tomáš. „Kam máme jít? Vždyť víš, že jsme teď bez práce.“

„Vím to moc dobře,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. „Ale už to nezvládám. Každý den je tu dusno, hádky kvůli maličkostem, napětí, které by se dalo krájet. Bolí mě hlava, nemůžu spát… Už nejsem schopná žít ve vlastním bytě.“

Lucie se ušklíbla. „Takže jsme ti na obtíž? Po tom všem, co jsme pro tebe udělali?“

Tohle mě bodlo přímo do srdce. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem jim vařila večeře, když přišli pozdě z brigády, na společné večery u televize, kdy jsme se ještě dokázali smát. Ale poslední měsíce byly jiné. Tomáš byl podrážděný, Lucie mi vyčítala každou poznámku o neuklizené kuchyni nebo o tom, že zase nechali rozsvíceno v koupelně. Já se snažila být trpělivá, ale cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově.

„Nechci vás vyhazovat,“ řekla jsem zlomeně. „Ale musím myslet i na sebe. Jsem už stará a nemocná. Potřebuju klid.“

Tomáš se rozplakal. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak zlomeného. „Mami… vždyť jsme rodina.“

„Právě proto,“ odpověděla jsem. „Nechci, abychom se nenáviděli.“

Následující hodiny byly jako zlý sen. Slyšela jsem šramot kufrů, tlumené hádky z jejich pokoje. Lucie mi při odchodu neřekla ani slovo, jen mě probodla pohledem. Tomáš mě objal a šeptal: „Snad nám jednou odpustíš.“

Když za nimi zaklaply dveře a já zůstala sama v tichu přerušovaném jen hromy a deštěm, rozplakala jsem se tak, jak už dlouho ne. Srdce mi bušilo až v krku a v hlavě mi vířily výčitky: Co když jim venku něco stane? Co když je tohle poslední rozhovor, který jsme spolu vedli? Byla jsem opravdu tak špatná matka?

Dny plynuly pomalu a bolestivě. Každé ráno jsem vstávala s pocitem prázdnoty. V kuchyni bylo ticho, nikdo nezapomínal hrnek od kávy na stole ani nerozsvěcel zbytečně světlo. Ale místo úlevy přišel stesk a vina. Sousedka paní Novotná se mě jednou zeptala: „Kde máš mladý? Už je dlouho nevidím.“ Jen jsem pokrčila rameny a rychle změnila téma.

Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Hrdličková mi řekla: „Musíte myslet i na sebe. Vaše zdraví je důležité.“ Ale já měla pocit, že jsem selhala jako matka i tchyně. Vždyť přece rodina má držet pohromadě! Tak nás to učili…

Jednou večer mi Tomáš napsal zprávu: „Mami, máme podnájem v Modřanech. Je to malé, ale zvládáme to. Omlouvám se za všechno.“ Slzy mi tekly po tváři a já mu odepsala: „Jsem na tebe pyšná. Opatrujte se.“

Přesto mě pocit viny neopouští. Když jdu kolem jejich bývalého pokoje, pořád slyším ozvěnu jejich smíchu i hádek. Přemýšlím, jestli jsem měla být trpělivější, jestli jsem neměla víc pomáhat nebo víc chápat jejich situaci. Ale pak si vzpomenu na ty noci beze spánku, na tlak v hlavě a strach z každého dalšího dne.

Moje sestra Jana mi řekla: „Nebyla jsi sobecká. Jen jsi konečně myslela i na sebe.“ Ale co když je to jen výmluva? Co když jsem opravdu zklamala?

Teď sedím u okna a pozoruji déšť stékající po skle. V bytě je ticho a klid – přesně to, po čem jsem toužila. Ale za jakou cenu? Byla jsem špatná matka? Nebo je někdy správné dát sebe na první místo? Co byste udělali vy na mém místě?