Když spravedlnost selže: Příběh jednoho nájemníka a jeho posledního vzdoru

„To si snad děláte srandu, paní Novotná!“ křičel jsem do telefonu, zatímco jsem stál uprostřed prázdného bytu v Nuslích. Všechno už bylo vystěhované, zůstaly jen holé zdi, pár zapomenutých šroubků a moje frustrace. „Šmouha na zrcadle? Kvůli tomu mi nechcete vrátit kauci?“

Na druhém konci se ozval její ledový hlas: „Pane Štěpánku, pravidla jsou pravidla. Byt jste měl předat v perfektním stavu. A ta šmouha tam byla.“

Zavěsil jsem. Ruce se mi třásly vztekem. Dva roky jsem tu žil, platil včas, opravoval drobnosti na vlastní náklady, dokonce jsem jí jednou pomáhal s autem. A teď mi odmítne vrátit dvacet tisíc kvůli smyšlené špíně? V hlavě mi hučelo. Vzpomněl jsem si na tátu, jak mi vždycky říkal: „Nenech si srát na hlavu, Tome.“

Sedl jsem si na studenou podlahu a chvíli jen zíral do prázdna. Vzpomínky na poslední měsíce mě bodaly jako jehly – hádky s přítelkyní Lenkou kvůli penězům, nekonečné přesčasy v práci, máma v nemocnici. A teď tohle. Cítil jsem se jako idiot. Proč pořád ustupuju? Proč vždycky držím hubu a krok?

Vstal jsem a začal chodit po bytě sem a tam. Každý kout mi připomínal něco jiného – tady jsme s Lenkou poprvé večeřeli na zemi, támhle jsme se smáli, když nám praskla trubka a voda tekla až ke dveřím. Teď tu bylo jen ticho a pach nespravedlnosti.

V rohu stála stará palice, kterou jsem používal na drobné opravy. Chvíli jsem na ni hleděl. Pak jsem ji vzal do ruky. Byla těžká, chladná, ale v tu chvíli mi připadala jako jediná spravedlnost, která mi zbyla.

„Tak dobře, paní Novotná,“ zamumlal jsem pro sebe. „Když už mám platit za škodu, tak ať to stojí za to.“

První rána do dlaždiček v koupelně byla ohlušující. Kousky keramiky létaly vzduchem, prach se usazoval na mých botách. S každým úderem jsem cítil, jak ze mě opadává napětí, jak se vztek mění v podivnou úlevu. Představoval jsem si její výraz, až to uvidí. Možná si konečně uvědomí, že lidé nejsou jen čísla v nájemní smlouvě.

Po deseti minutách byla koupelna k nepoznání. Dlaždice rozbité na padrť, umyvadlo s prasklinou uprostřed. Zastavil jsem se a zadýchaně se opřel o stěnu. Srdce mi bušilo až v krku.

Vtom zazvonil telefon. Lenka.

„Tome? Kde jsi? Už jsi předal klíče?“

„Ještě ne,“ vydechl jsem.

„Co se děje? Zníš divně.“

Chvíli jsem mlčel. „Nechci už být ten hodnej trouba, Leni. Dneska ne.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „Hlavně se neznič úplně.“

Zavěsil jsem a chvíli jen stál v rozmlácené koupelně. V hlavě mi běžely obrazy – máma v nemocniční posteli, táta s pivem v ruce nadával na svět, Lenka balící kufr po poslední hádce.

Vrátil jsem se do obýváku a sedl si na zem. Najednou mě přepadla únava. Co teď? Zavolám policii? Přiznám se? Nebo prostě odejdu a nechám to být?

Za oknem začalo pršet. Kapky bubnovaly do parapetu jako tlukot mého srdce. Vstal jsem, zamkl byt a klíče položil na kuchyňskou linku spolu s krátkým vzkazem: „Děkuji za všechno, paní Novotná. Doufám, že příště budete ke svým nájemníkům fér.“

Vyšel jsem ven do deště a nechal za sebou všechno – rozbitý byt, rozbité vztahy i rozbitou důvěru ve spravedlnost.

Doma mě čekala jen tma a ticho. Sedl jsem si ke stolu a poprvé po dlouhé době se rozbrečel.

Možná jsem udělal chybu. Možná ne. Ale aspoň jednou jsem se postavil za sebe.

Říkáte si někdy taky: Kdy už toho bylo dost? Kdy je čas říct „dost“ i za cenu následků?