Ryby, které nikdy nepřinesl domů

„Zase ryby?“ vyhrkla jsem v sobotu ráno, když si Petr balil věci do staré igelitky s logem COOPu. Flanelový svetr, který už dávno ztratil barvu, a ta jeho věčně mastná čepice. „Vrátím se v neděli,“ zamumlal, aniž by se na mě podíval. Dveře za ním klaply dřív, než jsem stihla něco dodat. Zůstala jsem stát v kuchyni, mezi vůní kávy a studeným tichem, které se mi poslední měsíce zabydlelo v srdci.

Vždycky to byly ryby. „Ryby jsou nejlepší relax,“ říkával. Ale nikdy nepřinesl domů ani šupinu. Jednou mi dokonce koupil filety v Albertu a tvrdil, že je sám chytil. Smála jsem se tomu tehdy, ale teď už mi to vtipné nepřišlo. Něco nesedělo. Nepáchl po rybníku, ruce měl čisté a nikdy nebyl unavený tak, jak by člověk po celém dni u vody měl být.

Začala jsem si všímat detailů. Vždycky odjížděl stejným směrem, nikdy nebral telefon, když jsem volala. A když se vrátil, byl jakoby jiný – roztržitý, podrážděný, někdy až příliš pozorný. V pondělí mi sousedka paní Novotná mezi řečí řekla: „Viděla jsem vašeho Petra v sobotu u benzínky s nějakou paní. Smáli se spolu.“ Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů. „To musela být nějaká chyba,“ zamumlala jsem a rychle změnila téma.

Ale červ pochybností už hlodal. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely obrazy – Petr s cizí ženou, Petr jak lže, Petr jak mě opouští. Ráno jsem se rozhodla. Půjdu tomu naproti.

Další sobotu jsem vstala dřív než on. Připravila jsem mu snídani a tiše sledovala, jak si balí věci. „Nechceš, abych jela s tebou?“ zeptala jsem se nevinně. Ztuhl. „To není pro tebe, je tam nuda,“ odsekl a rychle zmizel za dveřmi.

Srdce mi bušilo až v krku. Počkala jsem půl hodiny a pak vzala kolo a vydala se stejným směrem jako on. U benzínky na kraji vesnice stál jeho starý Favorit. A vedle něj – ona. Blond vlasy stažené do culíku, úsměv od ucha k uchu. Viděla jsem, jak jí podává kávu z automatu a hladí ji po ruce.

Zastavila jsem se za rohem a sledovala je jako ve špatném filmu. Slzy mi tekly po tváři a ruce se mi třásly vztekem i ponížením. Po chvíli nasedli do auta a odjeli směrem na chatu u Sázavy.

Vrátila jsem se domů a sedla si ke kuchyňskému stolu. Hleděla jsem na prázdný hrnek od kávy a přemýšlela, co dál. Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. K večeru přišla mamka na návštěvu.

„Co je s tebou?“ zeptala se starostlivě.

„Petr má asi někoho jiného,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se naplno.

Mamka mě objala a řekla: „Musíš si uvědomit, co chceš ty sama. Jestli ti za to stojí.“

Celou noc jsem přemýšlela nad jejími slovy. Ráno jsem měla jasno – musím si s Petrem promluvit.

V neděli večer přišel domů později než obvykle. Snažil se tvářit nenuceně, ale poznala jsem na něm nervozitu.

„Jak bylo na rybách?“ zeptala jsem se klidně.

„Dobře… chytil jsem pár kaprů, ale pustil je zpátky,“ odpověděl bez mrknutí oka.

„A co ta blondýna od benzínky? Taky chytala ryby?“ pronesla jsem ledovým hlasem.

Zbledl jako stěna. „Co… co tím myslíš?“

„Viděla jsem vás spolu. Nelži mi už.“

Sedl si ke stolu a dlouho mlčel. Pak začal koktat omluvy a vysvětlovat, že je to jen kamarádka z práce, že potřeboval vypnout… že prý doma už není takové teplo jako dřív.

„A čí je to vina?“ vykřikla jsem zoufale.

Rozplakala jsem se před ním naposledy. Pak už jen ticho. Dlouhé, dusivé ticho.

Dny plynuly pomalu. Petr spal na gauči, já v ložnici. Snažil se mi nosit květiny, opravoval kapající kohoutek, dokonce mi koupil nový hrnec na svíčkovou – jako by tím mohl zalepit tu díru mezi námi.

Jednou večer přišel za mnou do ložnice: „Můžeme to ještě zkusit? Kvůli dětem… kvůli nám?“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu necítila lásku ani nenávist – jen prázdno.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Začali jsme chodit na manželskou poradnu k paní Štěpánkové ve městě. Bylo to těžké – vytahovat staré rány, mluvit o věcech, které jsme roky zametali pod koberec. Ale aspoň jsme začali mluvit.

Jednoho dne přišla dcera Anička ze školy uplakaná: „Mami, proč se s tátou hádáte? Bojím se, že odejdeš.“

Objala jsem ji a slíbila jí, že ji nikdy neopustím – ať už bude cokoliv.

Dnes je to rok od chvíle, kdy Petr poprvé zmizel na „ryby“. Už vím, že některé věci nejde vrátit zpátky do původního stavu – ale můžeme je změnit k lepšímu nebo odejít dál.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč lidé lžou těm, které milují? A kdy je lepší odejít než zůstat? Co byste udělali vy na mém místě?