Nevím, co dělat: Můj syn vždy stojí na straně své ženy!

„To snad není možné, Petře! Vždyť jsem ti říkala, že ten koberec je příliš světlý, děti ho hned zašpiní!“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do jejich nového bytu a spatřila tu bílou nádheru rozprostřenou přes celý obývák. Petr se jen pousmál a pohladil Lenku po rameni. „Mami, Lenka to má promyšlené. Neboj, ví, co dělá.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Vždycky jsme si s Petrem byli blízcí. Po smrti jeho otce jsme byli jen my dva – já a on proti celému světu. Všechno jsem mu obětovala. A teď? Teď mám pocit, že jsem pro něj jen obtížná tchyně, která pořád něco kritizuje.

Lenka mě nikdy neměla ráda. Od začátku jsem cítila, jak mě pozoruje, jak si mě měří pohledem. Její rodina je jiná – vzdělaná, bohatší. Když jsme se poprvé setkali, její matka mi podala ruku tak ledově, že jsem měla chuť ji hned pustit. Ale kvůli Petrovi jsem se snažila být milá. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že mě vytlačují na okraj.

„Mami, prosím tě, nech toho,“ řekl mi Petr jednou večer po telefonu, když jsem si postěžovala, že mě Lenka nepozvala na oslavu jejich výročí. „Lenka má teď hodně práce a nechce dělat velké akce. Neber si to osobně.“

Ale jak si to nemám brát osobně? Vždyť já jsem jeho matka! Vychovala jsem ho sama, platila mu školu, podporovala ho ve všem. A teď? Teď je pro něj důležitější jeho žena než já.

Jednou jsem se rozhodla přijít neohlášeně. Chtěla jsem jim přinést koláč – Petr ho měl vždycky rád. Když jsem zazvonila, otevřela mi Lenka s překvapeným výrazem. „Ahoj Marie… ehm… Petr není doma.“

„To nevadí, přinesla jsem vám koláč,“ usmála jsem se nuceně a snažila se vejít dovnitř. Lenka však zůstala stát ve dveřích a nepustila mě dál. „Děkujeme, ale dneska máme hodně práce. Zavoláme ti.“

Cestou domů jsem brečela jako malá holka. Připadala jsem si zbytečná. Když jsem to Petrovi řekla, jen povzdechl: „Mami, musíš to respektovat. Lenka potřebuje svůj prostor.“

Začala jsem mít pocit, že ztrácím i vnučku Aničku. Dřív ke mně běhala s otevřenou náručí, teď je pořád s Lenkou nebo její matkou. Když jsem jí chtěla přečíst pohádku, Lenka ji odvedla do pokoje: „Teď už je čas spát.“

Jednoho dne jsem se rozhodla promluvit si s Petrem z očí do očí. Pozvala jsem ho na kávu do kavárny U Tří lvů, kde jsme spolu vždycky slavili jeho narozeniny.

„Petře,“ začala jsem opatrně, „mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá.“

Petr se zamračil a dlouho mlčel. „Mami… já tě mám rád. Ale musím stát za Lenkou. Je to moje žena.“

„A co já?“ vyhrkla jsem zoufale.

„Ty jsi moje máma a vždycky budeš,“ řekl tiše. „Ale musím chránit svoji rodinu.“

V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsem středobodem jeho světa. Že už nejsem ta jediná jistota v jeho životě.

Doma jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici. Přemýšlela jsem o všech těch letech – o tom, jak jsme spolu s Petrem pekli vánoční cukroví, jak jsme chodili na houby do lesa u Říčan… A teď? Teď mám pocit, že všechno to úsilí bylo zbytečné.

Začala jsem být protivná i sama sobě. Volala jsem Petrovi častěji než dřív – někdy i třikrát denně. Vždycky byl zdvořilý, ale cítila jsem v jeho hlase napětí.

Jednou mi dokonce řekl: „Mami, prosím tě… nech nás trochu žít.“

To mě dorazilo.

Začala jsem chodit na procházky do parku a povídat si s jinými seniorkami. Zjistila jsem, že nejsem sama – že spousta matek cítí stejnou bolest a samotu jako já.

Jednou mi sousedka Jana řekla: „Musíš ho nechat jít. Jinak ho ztratíš úplně.“

Ale jak mám pustit vlastní dítě? Jak mám přijmout to prázdno?

Nedávno mi Petr zavolal: „Mami, Anička má narozeniny. Přijdeš?“

Srdce mi poskočilo radostí i bolestí zároveň.

Přinesla jsem Aničce panenku a koláč – tentokrát bez očekávání vděku nebo uznání.

Lenka mě přivítala chladně jako vždycky, ale Anička mě objala a šeptla: „Babičko, mám tě ráda.“

Možná je tohle ten nový začátek.

Ale stejně se ptám: Je správné vzdát se svého místa v životě vlastního dítěte? Nebo mám bojovat dál? Co byste udělali vy?