Moje snacha neumí vařit: Srdce matky mezi nadějí a zoufalstvím

„Tohle se nedá jíst, Lucie!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to vůbec stačila rozmyslet. Seděli jsme u stolu v panelákovém bytě na Jižním Městě, kde můj syn Petr s manželkou Lucií bydleli už druhý rok. Vzduch byl těžký od napětí i od přepáleného oleje, ve kterém se topily její karbanátky. Petr se na mě podíval s výčitkou v očích, ale Lucie jen sklopila hlavu a začala sbírat talíře.

„Mami, nemůžeš být aspoň jednou zticha?“ ozval se Petr tiše, ale pevně. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce svírá. Vždyť já to myslím dobře! Chci pro něj jen to nejlepší. Vždycky jsem mu vařila domácí jídla, polévky, omáčky, buchty… A teď? Teď má žít na polotovarech a spálených karbanátcích?

Když jsem šla domů, v hlavě mi vířily myšlenky. Co když je to moje vina? Možná jsem ho rozmazlila. Ale copak je špatné chtít pro své dítě to nejlepší? Doma jsem si sedla ke kuchyňskému stolu a rozplakala se. Byla jsem sama. Manžel zemřel před pěti lety a Petr byl můj jediný syn. Celý život jsem mu věnovala – a teď mám pocit, že mě odstrkuje kvůli ženě, která neumí ani pořádně uvařit.

Další týden jsem se rozhodla vzít věci do vlastních rukou. Koupila jsem čerstvé maso, zeleninu a šla k nim s úmyslem naučit Lucii pořádně vařit svíčkovou. „Ahoj, přinesla jsem něco na oběd,“ usmála jsem se nuceně. Lucie vypadala překvapeně, ale pustila mě dovnitř. „Myslela jsem, že dneska objednáme pizzu,“ řekla tiše. „To určitě ne,“ odpověděla jsem rázně. „Petr potřebuje pořádné jídlo.“

Začala jsem jí ukazovat, jak se dělá základ na omáčku, jak se maso prošpikuje slaninou… Lucie stála vedle mě jako přikovaná a mlčky přikyvovala. Když jsem jí podala nůž, aby nakrájela cibuli, rozplakala se. „Já to neumím! Nikdy mě to nikdo nenaučil!“ vykřikla najednou a utekla do ložnice.

Petr přišel z práce právě ve chvíli, kdy jsem stála v kuchyni sama a držela v ruce nůž. „Co se tu zase stalo?“ zeptal se unaveně. „Jen jsem jí chtěla pomoct,“ bránila jsem se. „Mami, nech toho! Lucie je moje žena a já ji miluju takovou, jaká je.“ Jeho slova mě bodla jako nůž do srdce.

Doma jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Vždyť já chci jen pomoci! Ale místo toho mezi námi roste zeď nepochopení a bolesti. Začala jsem si všímat, že Petr volá čím dál méně. Když přijde na návštěvu, je nervózní a spěchá domů.

Jednoho dne mi zavolala sestra Jana: „Marie, nech je být. Musíš je nechat žít jejich život.“ Ale jak to mám udělat? Vždyť rodina je všechno! Bez Petra nemám nikoho.

Začala jsem chodit na procházky do parku a pozorovala ostatní maminky s dětmi. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, až budu mít vnoučata – jestli je vůbec někdy uvidím. Co když mě Lucie bude nenávidět natolik, že mi je nikdy nepůjčí?

Jednou večer mi Petr zavolal: „Mami, můžeme přijít na večeři?“ Srdce mi poskočilo radostí. Připravila jsem svíčkovou, buchty i domácí limonádu. Když přišli, Lucie byla tichá a držela Petra za ruku. Večeře proběhla v napjatém tichu.

Po jídle Petr řekl: „Mami, musíme si promluvit.“ Sedli jsme si ke stolu. „Lucie čeká miminko,“ oznámil mi tiše. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce štěstím i strachem zároveň. „Ale mami,“ pokračoval Petr, „musíš nás nechat žít po svém. Já vím, že chceš pomoct, ale někdy nám tím ubližuješ.“

Dlouho jsem mlčela. Cítila jsem se zrazená i provinilá zároveň. Uvědomila jsem si, že moje láska může být někdy příliš těsná – až dusivá.

Od té doby jsem se snažila být opatrnější. Volala jsem méně často a místo rad nabízela jen podporu: „Kdybys něco potřeboval, ozvi se.“ Bylo to těžké – cítit se nepotřebná a odstrčená.

Jednou mi Lucie zavolala sama: „Marie, mohla byste mi poradit s receptem na bábovku?“ V tu chvíli mi ukápla slza radosti i úlevy.

Dnes už vím, že rodina není o dokonalých večeřích ani o tom, kdo umí nejlépe vařit. Je o lásce a respektu – i když to někdy znamená ustoupit do pozadí.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a ptám se sama sebe: Měla jsem právo zasahovat do jejich života tak moc? Nebylo by lepší nechat je padat i růst po svém? Co byste udělali vy na mém místě?