Tichá bolest malé Viktorky: Učitelčina zpověď z české školky

„Paní učitelko, můžu si dneska vzít plyšáka domů?“ ozvalo se tiše za mými zády. Otočila jsem se a spatřila Viktorku, jak svírá v ruce malého medvídka. Její oči byly plné něčeho, co jsem v nich vídala čím dál častěji – smutku a strachu. „Samozřejmě, Viktorko,“ usmála jsem se na ni povzbudivě, ale v duchu jsem cítila tíhu, která se kolem ní vznášela už několik týdnů.

Viktorka byla vždycky tichá, nenápadná holčička. Nikdy nevyrušovala, nikdy se nehádala s ostatními dětmi. Ale poslední dobou se začala stahovat do sebe ještě víc. Kreslila jen černou pastelkou a její obrázky byly plné deště a tmavých mraků. Když jsme si povídali o rodině, mlčela nebo rychle změnila téma. Něco nebylo v pořádku.

Jednoho dne přišla do školky s modřinou na ruce. „Upadla jsem,“ šeptla, když jsem se jí ptala, co se stalo. Ale její pohled uhýbal a já věděla, že to není pravda. V hlavě mi začaly blikat varovné kontrolky. Věděla jsem, že musím jednat opatrně – v naší malé obci se všechno rychle rozkřikne a rodiče jsou citliví na jakékoli zasahování do rodinných záležitostí.

Začala jsem si s Viktorkou povídat častěji. Zvala jsem ji na procházky po zahradě, hrály jsme si spolu v koutku s panenkami. Jednou, když jsme stavěly domeček z kostek, se mi svěřila: „Maminka je často smutná. A tatínek křičí.“ Ztuhla jsem. „A co děláš ty, když tatínek křičí?“ zeptala jsem se opatrně. „Schovám se pod postel. Tam mě nenajde.“

Toho večera jsem doma nemohla usnout. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Měla bych to nahlásit? Co když si to rodiče vyloží špatně a Viktorce ještě víc ublíží? Ale co když neudělám nic a stane se něco horšího?

Druhý den ráno jsem si všimla, že Viktorka přišla do školky v tenké mikině, přestože venku mrzlo. „Kde máš bundu?“ zeptala jsem se. „Maminka ji zapomněla vyprat,“ odpověděla tiše. V tu chvíli jsem se rozhodla – musím to řešit.

Zavolala jsem sociální pracovnici paní Novotnou. „Paní učitelko, víte jistě, že tam dochází k násilí?“ ptala se mě opatrně do telefonu. „Nemám důkazy,“ přiznala jsem. „Ale ta holčička je čím dál víc uzavřená, má modřiny a bojí se chodit domů.“ Paní Novotná slíbila, že přijde do školky na nenápadnou návštěvu.

Když přišla, Viktorka byla zrovna ve třídě sama a skládala puzzle. Paní Novotná si k ní sedla a začala si s ní povídat o zvířátkách. Viktorka nejdřív mlčela, ale pak řekla: „Když je tatínek doma, maminka pláče.“ Paní Novotná na mě pohlédla a já viděla v jejích očích stejný strach jako v těch Viktorkiných.

Začalo vyšetřování. Rodiče byli pozváni na pohovor do školy i na obecní úřad. Otec byl rozzuřený: „Co si to dovolujete? To je naše věc!“ matka mlčela a dívala se do země. Ve vsi se začaly šířit drby – že prý učitelka rozvrací rodiny, že Viktorka je rozmazlená a vymýšlí si.

Doma mi manžel říkal: „Proč do toho taháš naši školku? Víš, jak jsou lidi tady hákliví na cizí zásahy.“ Ale já nemohla jinak. Každou noc jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správně.

Viktorka byla několik dní doma. Když se vrátila do školky, byla ještě tišší než dřív. Přinesla mi obrázek – velké černé srdce s malým bílým puntíkem uprostřed. „To jsi ty,“ řekla mi potichu. „Ty jsi ta tečka.“ Rozbrečela jsem se.

Nakonec sociálka rozhodla, že Viktorka zůstane doma s matkou a otec musí na terapie kvůli agresivitě. Ve vsi mě někteří lidé přestali zdravit. Ale když jsem viděla Viktorku, jak se po několika týdnech poprvé usmála a objala svého medvídka, věděla jsem, že to stálo za to.

Někdy si ale kladu otázku: Udělala jsem opravdu dost? Kolik dalších dětí kolem nás trpí potichu a nikdo si toho nevšimne? Co byste udělali vy na mém místě?