Hořká nabídka tchyně: Když jsem zůstala sama s miminkem

„Jano, musíš se rozhodnout. Buď mi tu malou necháš, nebo odejdeš a už ji nikdy neuvidíš.“

Ta slova mi v hlavě znějí dodnes. Stála jsem v kuchyni panelákového bytu v Brně, v ruce hrnek studeného čaje, a dívala se na svou tchyni, paní Novotnou. Její pohled byl tvrdý, neústupný. V náručí jsem držela svou dvouměsíční dceru Aničku, která právě usnula po nekonečném pláči. Můj muž Tomáš odešel před týdnem. Prý už to nezvládá, prý potřebuje čas pro sebe. Nechal mě tu samotnou s dítětem, s účty, s prázdnotou.

„To nemyslíte vážně,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi třesou kolena. „To je moje dcera.“

Paní Novotná si povzdechla a posadila se ke stolu. „Jano, ty to nezvládáš. Podívej se na sebe. Jsi vyčerpaná, brečíš každou noc. Tomáš říkal, že jsi hysterická. Anička potřebuje klid. Já mám zkušenosti, vychovala jsem tři děti. Dej mi ji na pár měsíců a ty si odpočiň.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Ale místo toho jsem jen stála a cítila, jak se mi hroutí svět. Byla jsem unavená, ano. Byla jsem zoufalá, ano. Ale vzdát se svého dítěte? To přece nemůže chtít žádná matka.

Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Tomášem. „Jsi pořád jen unavená! Ani se neusměješ! Já už takhle žít nechci!“ křičel na mě v předsíni, zatímco Anička plakala v ložnici. Pak práskl dveřmi a už se nevrátil.

Moje máma bydlí v Ostravě a sama je nemocná. Kamarádky mají vlastní rodiny a práce. Byla jsem opravdu sama. A teď tu seděla žena, kterou jsem nikdy neměla ráda – vždycky mě kritizovala, že neumím vařit svíčkovou jako ona, že nejsem dost dobrá pro jejího syna – a nabízela mi „pomoc“.

„Jano,“ pokračovala tišeji, „mysli na Aničku. Tady bude mít všechno – klid, stabilitu, lásku. Ty si zatím najdeš práci, dáš se dohromady…“

„A co když mi ji už nikdy nevrátíte?“ vyhrkla jsem.

Tchyně se usmála tím svým chladným úsměvem. „To záleží na tobě.“

Celou noc jsem nespala. Anička se budila každou hodinu a já s ní chodila po bytě sem a tam, zpívala jí ukolébavky a snažila se nebrečet nahlas. Ráno jsem seděla u okna a dívala se na šedé paneláky venku. Co mám dělat? Nemám peníze ani sílu. Ale vzdát se Aničky? Nikdy.

Začala jsem obvolávat úřady, hledat pomoc. Sociální pracovnice byla milá, ale moc toho nenabídla – prý mohu žádat o příspěvek na bydlení a rodičovský příspěvek. Ale to nestačí ani na nájem.

Dva dny nato přišla paní Novotná znovu. Tentokrát přinesla kufřík na miminko a balík plenek.

„Rozmyslela sis to?“ zeptala se hned ve dveřích.

„Ne,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe.

„Dobře,“ řekla tvrdě. „Ale pak si nestěžuj.“

Začalo peklo. Tomáš mi přestal zvedat telefon. Tchyně začala rozesílat zprávy celé rodině – že prý zanedbávám dítě, že nejsem schopná se o ni postarat. Sousedka mě přestala zdravit na chodbě.

Jednoho dne přišla sociálka na kontrolu. Prý anonymní udání – dítě je prý zanedbané, matka psychicky labilní.

Seděla jsem u stolu s mladou sociální pracovnicí a snažila se vysvětlit, že dělám všechno pro to, aby byla Anička v pořádku.

„Jano,“ řekla tiše ta žena, „vím, že to máte těžké. Ale musíte být silná kvůli dceři.“

Po kontrole mi aspoň nabídla kontakt na krizové centrum pro matky s dětmi v nouzi.

Začala jsem tam chodit – poprvé v životě jsem potkala ženy, které byly na tom stejně nebo hůř než já. Sdílely jsme své příběhy u kávy v malé herně plné hraček. Jedna z nich – Petra – mi nabídla hlídání Aničky, když budu potřebovat jít na úřad nebo k lékaři.

Pomalu jsem začala znovu dýchat.

Jednoho večera mi volala máma: „Janičko, přijedu za tebou na pár dní.“

Když přijela, objala mě tak pevně, až jsem se rozplakala jako malá holka.

„Neboj se,“ šeptala mi do vlasů. „Společně to zvládneme.“

Začaly jsme spolu vařit jednoduchá jídla do zásoby, máma mi pomohla s úklidem a hlavně – byla tu pro mě.

Tchyně to nevzdávala – psala mi výhružné SMSky: „Stejně to nezvládneš! Anička bude u nás šťastnější!“

Jednou večer stála před domem s Tomášem a chtěli Aničku vidět. Neotevřela jsem jim.

Po několika měsících se situace začala uklidňovat. Dostala jsem místo na poloviční úvazek v knihovně poblíž domova a Petra mi hlídala Aničku během směny.

Tomáš mi poslal první alimenty až po půl roce – až když mu přišel dopis od soudu.

Dnes je Aničce rok a půl. Je veselá, zdravá a miluje knížky stejně jako já.

Někdy si ale v noci lehnu vedle ní a přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebylo by jí opravdu lépe u babičky v domě se zahradou? Nebo je nejdůležitější láska mámy – i když je někdy unavená a zoufalá?

Co byste udělali vy? Má matka právo bojovat za své dítě za každou cenu? Nebo je někdy lepší ustoupit kvůli jeho dobru?