Pět let po rozvodu: Proč mi tchyně nikdy neodpustila, že jsem jejího syna odloučila od rodiny?

„Tohle jsi nikdy neměla udělat, Lucie. Nikdy! Kvůli tobě moje vnučka vyrůstá bez táty.“ Slova paní Novotné mi zněla v uších ještě dlouho poté, co za ní zaklaply dveře našeho bytu. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tomáš seděl v obýváku, tvář zabořenou do dlaní. Bylo to už popáté za poslední měsíc, co jeho matka přišla a vyčetla mi, že jsem rozbila rodinu.

Přitom jsme se s Tomášem dali dohromady až půl roku po jeho rozvodu. Jeho bývalá žena Jana byla ta, kdo chtěla odejít. Prý už spolu nemohli být, hádali se kvůli každé maličkosti a malá Eliška byla svědkem jejich hádek. Tomáš se snažil, ale Jana byla rozhodnutá. Když jsme se poznali, byl zlomený a já taky – můj bývalý mě podvedl a odešel za jinou. Našli jsme v sobě oporu. Nikdy jsem nechtěla být ta „druhá“, která někomu rozbije rodinu.

Jenže paní Novotná to viděla jinak. Pro ni jsem byla ta, která jejího syna odloudila od rodiny a připravila Elišku o tátu. „Kdybys nebyla, Tomáš by se k Janě vrátil. Všichni dělají chyby,“ říkávala mi při každé příležitosti. A já? Já jsem mlčela. Neuměla jsem jí odporovat, protože jsem sama měla strach, že má pravdu.

Tomáš se snažil stát za mnou. „Mami, už to nech být! S Janou jsme byli nešťastní oba dva. Lucie za nic nemůže.“ Ale ona ho neposlouchala. „Jsi slepý! Ta holka tě omotala kolem prstu!“

Nejhorší byly rodinné oslavy. Když jsme slavili Eliščiny narozeniny, Jana tam samozřejmě byla – kvůli dceři jsme se snažili udržet normální vztahy. Paní Novotná seděla mezi mnou a Janou a celou dobu na mě vrhala pohledy plné opovržení. Když Eliška rozbalovala dárky, slyšela jsem ji šeptat Janě: „Neboj se, já to tak nenechám.“

Jednou večer jsem Tomášovi řekla: „Možná bychom měli dát tvé mámě víc času. Třeba si zvykne.“

„Lucie, ona si nikdy nezvykne,“ povzdechl si Tomáš. „Pro ni je rodina posvátná a rozvod je selhání. A já jsem selhal.“

„Ale ty jsi neodešel kvůli mně! To ona tě opustila!“

Tomáš jen pokrčil rameny: „To ona nikdy nepřijme.“

Začala jsem se bát chodit na návštěvy k Novotným. Vždycky tam byla Jana – prý kvůli Elišce – a paní Novotná nás srovnávala při každé příležitosti. „Jana umí upéct lepší bábovku,“ řekla jednou, když jsem přinesla svůj koláč. „A taky má Eliška radši její bramborový salát.“

Jednou jsem slyšela, jak si povídají v kuchyni:

„Mami, už to nech být. Já Lucii miluju.“

„Ale Eliška potřebuje oba rodiče! Jana je pořád sama, mohla bys jí pomoct…“

„Mami, prosím tě…“

„Kdybys nebyl s tou Lucií…“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě.

Jednoho dne mi Jana zavolala. „Lucie, můžeme se sejít?“ Seděly jsme spolu v kavárně na náměstí. Byla nervózní.

„Vím, že to máš s mojí tchyní těžké,“ začala opatrně. „Ale já už Tomáše zpátky nechci. Jenže ona mě pořád přesvědčuje, abych mu dala druhou šanci.“

„A ty?“ zeptala jsem se tiše.

„Já chci klid. Pro Elišku i pro sebe.“

Bylo zvláštní slyšet to přímo od ní. Najednou jsem cítila úlevu i smutek zároveň.

Doma jsem o tom řekla Tomášovi.

„Možná bychom měli s tvojí mámou promluvit všichni tři,“ navrhla jsem.

Souhlasil.

Setkali jsme se u Novotných doma. Paní Novotná byla překvapená, když nás viděla pohromadě.

Jana začala: „Mami, prosím tě, nech už Tomáše žít jeho život. Já už ho zpátky nechci a Eliška má oba rodiče ráda takhle.“

Paní Novotná se rozplakala: „Já jen nechci, aby Eliška trpěla…“

Tomáš ji objal: „Mami, Eliška je šťastná. Má mě i Janu a Lucie ji má taky ráda.“

Bylo to poprvé, co jsme všichni mluvili otevřeně.

Od té doby je to lepší – ne dokonalé, ale lepší. Paní Novotná mě stále neobjímá na přivítanou a občas utrousí nějakou poznámku o tom, jak bylo dřív všechno lepší. Ale už mě neobviňuje přímo do očí.

Někdy večer přemýšlím: Udělala bych něco jinak? Měla jsem právo být šťastná s mužem, který už nebyl šťastný jinde? Nebo bych měla ustoupit kvůli klidu v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?