Když ti nejbližší zradí: Příběh o přátelství, které zanechalo jizvu

„To snad není možný, že jsou tak trapní! Její máma je úplně mimo a táta? Ten je věčně někde v hospodě. Nedivím se, že je z ní taková šedá myš.“

Stála jsem za dveřmi koupelny v Lucčině bytě a slyšela každé slovo. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly. Byla jsem u ní na návštěvě, jako už tolikrát předtím. Měly jsme spolu strávit páteční večer, pustit si film, dát si pizzu a probrat všechno možné – jako vždycky. Jenže tentokrát jsem omylem zaslechla něco, co mělo zůstat skryté.

Lucie seděla v kuchyni s Denisou, další kamarádkou ze školy. Myslela si, že jsem ještě v koupelně a neslyším je. Ale slyšela jsem. Každé slovo. Každou urážku na adresu mojí rodiny. Moje máma, která se snaží zvládat dvě práce, aby nás uživila. Můj táta, který sice občas zajde na pivo, ale nikdy nás nenechal na holičkách. A já – šedá myš? To jsem já?

Chtělo se mi brečet, křičet, utéct. Ale místo toho jsem stála jako přikovaná a poslouchala dál.

„A ona pořád jenom poslouchá mámu na slovo. Vůbec nemá vlastní názor,“ pokračovala Lucie. „Já bych s takovou rodinou nevydržela ani den.“

Denisa se zasmála a přisadila si: „No jo, ale aspoň máš s kým chodit na obědy. Je tak vděčná za každou drobnost.“

V tu chvíli jsem už nevydržela a otevřela dveře. Obě ztichly a podívaly se na mě. V očích Lucie jsem zahlédla šok i strach.

„Takže takhle to je?“ zeptala jsem se tiše, ale hlas se mi třásl vztekem i bolestí.

Lucie začala koktat: „To… to nebylo tak myšlený…“

„Jak jinak to bylo myšlený?“ přerušila jsem ji. „Tohle si opravdu myslíš o mně a mojí rodině?“

Denisa sklopila oči a Lucie jen mlčela. Vzduch v kuchyni by se dal krájet.

Popadla jsem bundu a tašku a beze slova odešla. Venku byla tma a mrholilo. Cestou domů jsem brečela jako malá holka. V hlavě mi vířily otázky: Proč to řekla? Myslela to vážně? Bylo naše přátelství vůbec opravdové?

Doma mě máma hned poznala podle očí: „Co se stalo?“

Nechtěla jsem jí říct pravdu. Nechtěla jsem jí ublížit tím, co o ní Lucie řekla. Jen jsem ji objala a dlouho mlčela.

Celý víkend jsem nebrala Lucce telefon. Psala mi zprávy – nejdřív omluvné, pak naštvané, nakonec zoufalé. Chtěla vysvětlení, chtěla mě zpátky jako kamarádku. Ale já nevěděla, co mám dělat.

V pondělí ve škole mě čekala u skříňky.

„Prosím tě, pojď si promluvit,“ škemrala.

„O čem?“ zeptala jsem se chladně.

„Já… já to nemyslela vážně. Jen jsme si s Denisou povídaly… prostě blbý kecy…“

„Blbý kecy? O mojí rodině? O mně?“

Lucie sklopila hlavu: „Já vím, že to bylo hnusný. Ale byla jsem naštvaná… tvoje máma mi zakázala přijít minulý týden k vám domů…“

Najednou mi to došlo – Lucie byla uražená kvůli něčemu úplně malichernému a místo toho mě pomluvila před někým dalším.

„Víš co?“ řekla jsem tiše. „Moje rodina není dokonalá. Ale je moje. A já si ji nenechám od nikoho shazovat – ani od tebe.“

Otočila jsem se a odešla do třídy. Celý den jsem měla pocit, že mě všichni pozorují. Denisa se mi vyhýbala pohledem, Lucie seděla sama v koutě.

Doma jsem o tom konečně řekla mámě. Poslouchala mě mlčky a pak mě objala: „Někdy je lepší vědět pravdu dřív než později.“

Další dny byly těžké. Lucie se snažila omlouvat, psala dlouhé zprávy o tom, jak jí na našem přátelství záleží. Ale něco ve mně prasklo. Už jí nevěřím jako dřív.

Jednou večer mi přišla zpráva: „Můžeme začít znovu? Prosím.“

Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem jí napsala: „Možná jednou ano. Ale teď potřebuju čas.“

Od té doby jsme spolu mluvily jen občas – už to nikdy nebylo jako dřív.

Někdy si říkám: Je lepší znát pravdu i za cenu bolesti? Nebo by bylo lepší žít ve sladké nevědomosti? Co byste udělali vy na mém místě?