Ozvěny závisti: Příběh z české korporace o hněvu a pokušení

„To snad nemyslíš vážně, Kateřino! Ty vážně věříš, že tohle je nejlepší řešení?“ Davidův hlas se rozléhal zasedačkou, zatímco ostatní kolegové seděli v napjatém tichu. Jeho oči mě propalovaly a já cítila, jak se mi třesou ruce pod stolem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se něco změnilo – že už nejsem tou neotřesitelnou šéfkou, kterou jsem bývala.

Bylo mi čtyřicet osm let a posledních patnáct let jsem vedla tým v pražské pobočce jedné velké firmy. Všichni mě respektovali, možná se mě i trochu báli, ale vždycky jsme drželi spolu. Pak přišel David – mladý, sebevědomý, s diplomem z VŠE a ostrými lokty. První týdny byl tichý, pozoroval nás. Ale pak začal klást otázky. Nepříjemné otázky. Proč děláme věci takhle? Proč to nejde jinak? Proč já rozhodnu a ostatní jen přikyvují?

Jednou večer jsem seděla doma u stolu s manželem Petrem. „Máš toho zase plnou hlavu,“ řekl tiše a pohladil mě po ruce. „Ten kluk tě štve, viď?“ Přikývla jsem. „Je drzý. Ale hlavně… má pravdu v tom, že jsme si zvykli na jistý stereotyp. Jenže způsob, jakým to říká… je to jako by mě chtěl ponížit před ostatními.“

Začala jsem být nervózní i doma. Dospívající dcera Klára si všimla mé podrážděnosti. „Mami, proč jsi na mě taková?“ vyjela na mě jednoho večera, když jsem jí vyčetla neuklizený pokoj. „Promiň,“ omluvila jsem se jí, ale v duchu jsem cítila vztek na Davida – za to, že mi rozkládá nejen práci, ale i rodinu.

V práci se situace vyhrocovala. David začal kolem sebe shromažďovat mladší kolegy. Po obědě chodili na kávu a já slyšela útržky jejich rozhovorů: „Kateřina už je stará škola… Potřebujeme změnu…“ Cítila jsem závist – nejen jejich mládí, ale i jejich odvahu říkat nahlas věci, které já kdysi jen šeptala za zavřenými dveřmi.

Jednoho dne přišel David s návrhem na nový projekt. „Myslím, že bychom měli digitalizovat procesy ve skladu,“ řekl před celým týmem. „Ušetříme čas i peníze.“ Všichni se na mě podívali. Věděla jsem, že má pravdu – ale zároveň jsem cítila, jak mi v žilách vře krev. „Tohle není tak jednoduché,“ odsekla jsem. „Máme zavedené postupy a nejsme start-up.“

David se usmál tím svým ironickým úsměvem. „Ale možná bychom měli být.“

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemítala: Co když opravdu zastarávám? Co když už nejsem pro tým inspirací? Co když mě David jednou nahradí?

Začala jsem dělat chyby. Zapomněla jsem poslat důležitý e-mail klientovi, přehlédla jsem termín uzávěrky. Petr si toho všiml: „Kateřino, musíš zpomalit.“ Ale já nemohla – měla jsem pocit, že musím bojovat o své místo.

Jednoho rána mi volala kolegyně Jana: „Kateřino, slyšela jsi to? David prý mluvil s ředitelem o restrukturalizaci týmu.“ Zalapala jsem po dechu. To už nebyla jen kritika – to byla otevřená válka.

Na poradě jsem Davida konfrontovala: „Slyšela jsem, že plánuješ změny beze mě.“ Podíval se mi do očí: „Chci jen posunout firmu dál. Pokud s tím máte problém… možná je čas na změnu.“

V tu chvíli jsem ztratila kontrolu. Začala jsem křičet – na Davida, na celý tým. Vyčetla jsem jim neloajalitu, nedostatek respektu, dokonce i to, že si neváží let mé práce. Když jsem skončila, bylo v místnosti hrobové ticho.

Po poradě za mnou přišla Jana: „Kateřino… tohle nebylo dobré.“ Rozplakala jsem se jí na rameni jako malá holka.

Doma mi Klára řekla: „Mami, proč jsi pořád tak smutná? Máš nás přece.“ Uvědomila jsem si, že kvůli práci ztrácím rodinu – a možná i samu sebe.

Nakonec přišel den rozhodnutí. Ředitel si mě pozval do kanceláře: „Kateřino, vážíme si tvé práce, ale tým potřebuje nový impuls. Nabízím ti možnost vést menší projekt nebo odejít s odstupným.“

Seděla jsem tam a cítila prázdno. Celý život jsem bojovala za uznání – a teď mám odejít? Nebo zůstat a dívat se, jak mě David pomalu vytlačuje?

Vybrala jsem si menší projekt. Začala jsem znovu – s menším týmem, menší odpovědností, ale větším klidem v duši. Doma se atmosféra uklidnila. Klára mi jednou řekla: „Jsi zase moje máma.“

Ale někdy večer přemýšlím: Kde je hranice mezi zdravou ambicí a destruktivním hněvem? A kolik toho musíme obětovat, než pochopíme, že největším soupeřem jsme si často sami sobě?