Nevěsta na útěku: Jak jsem utekla od oltáře s kamarádem z dětství

„To si snad děláš srandu, Honzo!“ vykřikla máma, když můj nastávající vrazil do sálu, sotva se držel na nohou a v ruce svíral poloprázdnou láhev rumu. Všichni hosté ztichli, teta Alena upustila talíř s chlebíčky a já stála uprostřed sálu v bílých šatech, které mi najednou připadaly směšně nevinné. Honza se rozchechtal, mávl na mě a zakopl o koberec. „Tak pojď, Markétko, už to máme za pár!“ hulákal a jeho dech páchl tak silně, že jsem musela odvrátit hlavu.

V tu chvíli jsem věděla, že tohle není ten den, o kterém jsem snila. Všechno, co jsme s mámou plánovaly měsíce dopředu – květiny, dort, dokonce i playlist na večer – bylo najednou k ničemu. Všichni hosté na mě upírali pohledy plné lítosti nebo škodolibosti. Slyšela jsem šepot: „To je ostuda…“ „Chudák holka…“

Zatímco Honza se snažil postavit na nohy a jeho svědek Petr se mu marně snažil vzít láhev z ruky, já jsem couvla ke dveřím. Srdce mi bušilo jako o závod a v hlavě mi vířily myšlenky: Jak tohle mohla máma dopustit? Proč jsem si nevšimla dřív, že Honza má problém s pitím? Proč jsem neposlouchala Tomáše?

Tomáš byl můj nejlepší kamarád už od základky. Vždycky stál v pozadí, nikdy se necpal dopředu, ale když šlo do tuhého, byl tam. I teď stál u dveří sálu a jeho pohled říkal všechno: „Jestli chceš utéct, pojď.“

„Markéto, počkej!“ volala na mě máma, když jsem se rozběhla ke dveřím. Ale já už nevnímala nic než Tomášovu ruku, která mě chytila za zápěstí a táhla ven do deště. Běželi jsme ulicí kolem kulturního domu, kde se konala svatba, a já cítila, jak mi déšť smývá make-up i slzy.

„Co teď?“ zeptal se Tomáš zadýchaně, když jsme doběhli k jeho autu. „Nevím,“ vzlykla jsem. „Jen chci pryč.“

Nasedli jsme do jeho staré felicie a vyrazili směrem k jeho chalupě na Vysočině. Cesta byla tichá, jen občas jsem zaslechla Tomášův povzdech nebo šustění mého závoje na zadním sedadle. Hlavou mi běžely obrazy z posledních měsíců – hádky s Honzou kvůli jeho pití, jeho sliby, že přestane, moje snaha všechno omlouvat před rodinou i sama před sebou.

Když jsme dorazili na chalupu, Tomáš mi podal suchou mikinu a uvařil čaj. Seděla jsem zabalená v dece a dívala se do plamenů v krbu. „Víš,“ začal opatrně Tomáš, „nemusíš se vracet. Nikdo tě nemůže nutit.“

„Ale co rodina? Co lidi ve vesnici? Co řeknou?“ ptala jsem se zoufale.

Tomáš pokrčil rameny. „Na tom teď nezáleží. Záleží na tobě.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak moc jsem chtěla věřit, že Honza se změní. Jak moc jsem chtěla mít normální život – svatbu, děti, dům s růžemi před plotem. Ale místo toho jsem teď seděla v cizí mikině u cizího krbu a nevěděla, co bude dál.

Ráno mi přišla zpráva od mámy: „Ozvi se. Všichni mají strach.“ A další od Honzy: „Promiň. Přijď domů.“

Tomáš seděl naproti mně a díval se mi do očí. „Markéto… víš, že tě mám rád už dlouho. Ale nikdy bych ti neublížil jako on.“

Rozplakala jsem se znovu. „Co když dělám chybu? Co když jen utíkám před problémy?“

Tomáš mě objal. „Někdy je útěk jediná cesta ke svobodě.“

Zůstali jsme na chalupě několik dní. Máma mi volala každý večer, prosila mě, abych se vrátila domů aspoň promluvit si s Honzou. Ale já věděla, že to nejde. Když jsem si představila jeho opilý obličej a posměch lidí ve vesnici, udělalo se mi zle.

Jednoho večera jsme s Tomášem seděli na verandě a dívali se na hvězdy. „Víš,“ řekl tiše, „můžeme začít znovu. Tady. Spolu.“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu ucítila klid.

Dnes je to už rok od té svatby-ne-svatby. S Honzou jsme se nikdy neviděli – prý odešel pracovat do Německa. Rodina mi odpustila až po čase; vesnice mě pomlouvala ještě dlouho. Ale s Tomášem jsme spolu začali nový život – pomalu, opatrně, ale upřímně.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen zbaběle utekla před tím, co by šlo vyřešit? Co byste udělali vy na mém místě?