Máma má nový život a já zůstávám sama: Když babička nechce hlídat vnoučata

„Mami, prosím tě, nemohla bys dneska pohlídat Adélku a Matýska? Mám noční a Honza je na služebce.“

„Petro, dneska to opravdu nejde. Jdu s Karlem do divadla. Už jsme to plánovali týden.“

Zavěsila jsem telefon a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem si myslela, že až máma půjde do důchodu, bude to pro mě vysvobození. Že konečně budu mít někoho, kdo mi pomůže s dětmi, když budu potřebovat. Ale místo toho mám pocit, že jsem přišla o poslední oporu.

Sedím v kuchyni, děti už spí a já zírám do prázdna. V hlavě mi běží vzpomínky na dětství. Máma byla vždycky ta, která všechno zvládala – domácnost, práci, mě i bráchu. Nikdy si nestěžovala, nikdy si nedopřála čas pro sebe. A teď? Teď jako by chtěla všechno dohnat. Chodí na výlety, randí s Karlem, kterého poznala na internetu, jezdí na wellness víkendy s kamarádkami. A já? Já tu zůstávám sama s dvěma dětmi a pocitem, že jsem jí na obtíž.

„Petro, nemůžeš pořád čekat, že ti budu k dispozici,“ řekla mi nedávno do očí. „Já jsem si svůj život odžila pro vás. Teď chci žít i pro sebe.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Vždyť já ji přece nechci omezovat! Jen potřebuju občas pomoct. V práci je to čím dál těžší, Honza má pořád přesčasy a školka zavírá ve čtyři. Když jsem byla malá, babička mě hlídala skoro každý den. Proč to teď nejde?

„Mami, vždyť jsi babička! Neměla bys chtít být s vnoučaty?“ vyhrkla jsem jednou v afektu.

„A ty jsi máma. Neměla bys chtít být s dětmi ty?“ odpověděla klidně.

Zůstala jsem stát v kuchyni a nevěděla, co říct. Máma se změnila. Už to není ta obětavá žena, která vždycky všechno zařídila. Je jiná – sebevědomá, veselá, někdy až lehkomyslná. A já mám pocit, že mi utíká mezi prsty.

Jednou večer jsem seděla s Honzou u stolu a vyprávěla mu o tom všem.

„Třeba máma jenom dohání to, co jí celý život chybělo,“ řekl tiše. „Možná bychom jí to měli přát.“

„Ale co já? Co děti? Vždyť je skoro nevidí!“

Honza pokrčil rameny: „Třeba si k nim najde cestu časem. Nech ji žít.“

Jenže já ji potřebuju teď. Když přijdu domů unavená z práce a děti se hádají o hračky, když je Adélka nemocná a já musím zůstat doma na ošetřovačce, když Matýsek brečí celou noc a já už nemůžu dál… Kde je máma?

Jednou jsem ji přistihla na náměstí s Karlem. Smáli se jako puberťáci a drželi se za ruce. Chtěla jsem za ní jít a říct jí, jak moc mi chybí. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem šla domů a brečela do polštáře.

Začala jsem mámě závidět její svobodu. Záviděla jsem jí ten pocit lehkosti, možnost rozhodovat se jen podle sebe. Já už ani nevím, jaké to je – být sama sebou.

Jednoho dne mi volala:

„Petro, nechceš jít v sobotu na kafe? Ráda bych tě viděla.“

„Nemůžu, mám noční,“ odpověděla jsem stroze.

„A co děti? Mohla bych je vzít na hřiště.“

Byla jsem překvapená. „Opravdu?“

„Ano. Ale jen dopoledne. Odpoledne jdu s Karlem na koncert.“

Souhlasila jsem. Když přišla v sobotu ráno, byla jiná – usměvavá, upravená, voněla novým parfémem. Děti byly nadšené a já cítila zvláštní směs vděku a smutku.

Když se vrátili z hřiště, sedly jsme si spolu na balkon.

„Víš, Petro,“ začala opatrně máma, „já tě chápu. Ale potřebuju mít taky svůj život. Nechci být jen babička na zavolání.“

„Já vím,“ zašeptala jsem.

Chvíli jsme mlčely.

„Možná bychom si mohly najít nějaký kompromis,“ navrhla máma. „Třeba jednou týdně bych mohla vzít děti ven nebo je pohlídat odpoledne.“

Přikývla jsem. Bylo to lepší než nic.

Od té doby jsme si nastavily pravidla – žádné nečekané prosby na poslední chvíli, žádné výčitky. Máma má svůj život a já svůj. Někdy je mi pořád smutno, když vidím jiné babičky na hřišti každý den s vnoučaty. Ale učím se přijmout to tak, jak to je.

Někdy přemýšlím: Mám právo chtít po mámě víc? Nebo bych měla být ráda za to málo, co mám? Jak byste to řešili vy?