Když dobrý skutek obrátí život naruby: Příběh jedné pomoci, která se změnila v noční můru

„To snad není možné! Mami, proč k nám přišla ta paní ze sociálky?“ křičela dcera Anička, když za námi zabouchla dveře. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Ještě před týdnem bych nevěřila, že se něco takového může stát právě nám. Vždyť jsme chtěli jen pomoct paní Novotné z druhého patra, která si zlomila nohu a neměla nikoho blízkého.

Všechno začalo docela nevinně. Bylo pondělí ráno, když jsem slyšela slabé volání o pomoc z chodby. Vyšla jsem ven a našla paní Novotnou sedící na schodech, držela se za nohu a tvářila se bolestně. „Paní Martino, prosím vás, já už nemůžu, spadla jsem,“ vzlykala. Zavolala jsem záchranku a pomohla jí do bytu. Od té doby jsme jí s dětmi nosili nákupy, vařili polévky a občas jí i uklidili. Bylo mi jí líto – její syn žije někde v Brně a přijede maximálně dvakrát do roka.

Jenže pak se něco změnilo. Paní Novotná začala být podrážděná, stěžovala si na všechno možné. Jednou jí polévka byla moc slaná, jindy jsme prý přišli moc pozdě. Snažila jsem se to nebrat osobně – starší lidé bývají někdy náladoví. Ale pak přišel ten osudný pátek.

Byla jsem v práci a děti – Anička a Tomáš – byly doma samy. Je jim už dvanáct a čtrnáct let, zvládnou to. Jenže paní Novotná prý potřebovala něco naléhavě přinést z obchodu a zazvonila u nás. Děti jí řekly, že mamka přijde až za hodinu, ale ona trvala na svém. Nakonec jí Tomáš donesl rohlíky a mléko.

V pondělí ráno zazvonil zvonek. Za dveřmi stála úřednice z OSPODu – sociálky. „Dobrý den, paní Martino, máme tu podnět ohledně možného zanedbávání vašich dětí,“ oznámila mi bez emocí. V tu chvíli se mi podlomila kolena.

„To je nějaký omyl! Moje děti jsou v pořádku, chodí do školy, mají všechno, co potřebují!“ bránila jsem se zoufale.

Úřednice jen pokrčila rameny: „Někdo si stěžoval, že vaše děti bývají často samy doma a že slyšel křik.“

Věděla jsem okamžitě, kdo za tím stojí. Paní Novotná! Ta samá žena, které jsme pomáhali celé týdny. Nevěřila jsem tomu – proč by to dělala? Co jsme jí udělali?

Začalo kolečko vysvětlování, návštěv sociálních pracovnic a pohovorů ve škole. Děti byly vystrašené, já jsem nemohla spát. Manžel Petr byl vzteky bez sebe: „Tohle nám přece nemůže projít! Vždyť jsme nic špatného neudělali!“

Jenže sousedé si začali šeptat. „Prý mají doma bordel,“ slyšela jsem jednou na schodech od paní Koubové z přízemí. Jiný den mě pozdravil soused Pavel jen ledabyle a rychle zavřel dveře.

Doma jsme byli jako na trní. Každý telefonát mě děsil, každé zaklepání na dveře znamenalo novou dávku stresu. Děti se bály zvát si kamarády domů, Anička začala mít noční můry.

Jednou večer jsem to už nevydržela a šla za paní Novotnou. Zaklepala jsem na její dveře a ona otevřela s kamenným výrazem.

„Proč jste to udělala? Proč jste na nás poslala sociálku?“ ptala jsem se tiše, ale hlas se mi třásl vzteky i zoufalstvím.

Chvíli mlčela a pak jen odsekla: „Měla jste být víc doma s dětmi. A vůbec – já o vaše polévky nestojím.“

Zůstala jsem stát jako opařená. V tu chvíli mi došlo, že některým lidem prostě nikdy nevyhovíte. Že závist a zloba dokážou zničit i to nejhezčí.

Trvalo několik měsíců, než se vše vysvětlilo a sociálka uzavřela případ jako neopodstatněný. Ale škoda už byla napáchána – důvěra sousedů byla pryč, děti poznamenané a já sama jsem si přestala věřit.

Dodnes přemýšlím: Má ještě smysl pomáhat lidem kolem sebe? Nebo je lepší zavřít dveře a starat se jen o své? Co byste udělali vy na mém místě?