Moje dcera si bere mého vrstevníka – Zápas matky s vlastním svědomím

„To nemyslíš vážně, Dorko!“ vykřikla jsem, když mi v kuchyni mezi vařením kávy oznámila, že se chce vdát za Petra. Petr! Muž, kterého znám už roky, protože byl spolužákem mého bratra a je jen o šest let mladší než já. V tu chvíli mi káva přetekla přes hrnek a já cítila, jak se mi rozklepaly ruce.

Dorka stála naproti mně, klidná, s tím svým tvrdohlavým pohledem, který jsem znala už od jejího dětství. „Mami, vím, že je to zvláštní. Ale já ho miluju. Nikdy jsem nebyla šťastnější.“

Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi vířily otázky: Kde jsem udělala chybu? Proč si nemůže najít někoho svého věku? Co na to řeknou sousedi? A co já – jak mám přijmout, že můj vrstevník bude mým zetěm?

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Manžel Tomáš seděl v obýváku a mlčel. Věděla jsem, že i on je v šoku. Když jsem si k němu sedla, jen tiše řekl: „Možná bychom jí měli věřit. Je dospělá.“

Ale jak mám věřit, když cítím takový strach? Když si představuji, jak se na nás budou dívat na vesnici? Vždyť Petr byl vždycky ten „starší brácha“, co nám pomáhal s úkoly a vozil nás na kole na koupaliště. A teď má být manželem mé dcery?

Druhý den ráno jsem se probudila s těžkým srdcem. Dorka už byla pryč do práce a já seděla u stolu s hrnkem čaje. Najednou mi přišla zpráva od sestry Lenky: „Slyšela jsem to. Jsi v pohodě?“

Neodpověděla jsem hned. Co jí mám napsat? Že mám pocit, že selhávám jako matka? Že nevím, jak mám Dorce vysvětlit, že tohle není normální? Nebo že mám strach, že ji ztratím?

Odpoledne přišla Dorka domů dřív. Sedla si ke mně ke stolu a dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „Mami, já vím, že je to pro tebe těžké. Ale Petr mě opravdu miluje. Je mi s ním dobře. On mě chápe.“

„A co děti?“ vyhrkla jsem bez rozmyslu. „Vždyť až budeš mít třicet, jemu bude skoro padesát! Přemýšlela jsi nad tím?“

Dorka se zamračila. „Mami, dneska už to není tak důležité. Lidi mají děti později. A Petr je zdravý, aktivní…“

„Ale co když zestárne rychleji? Co když…“ Nedokázala jsem to doříct.

Dorka vstala a odešla do svého pokoje. Slyšela jsem tiché zabouchnutí dveří a pak už jen ticho.

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o svém vlastním životě – o tom, jak jsem se vdávala za Tomáše ve dvaceti dvou letech, jak jsme spolu prožívali radosti i starosti. Vzpomněla jsem si na to, jak mi moje máma říkala, že Tomáš není dost ambiciózní, že bych si měla najít někoho lepšího. Tehdy jsem ji neposlechla a byla jsem šťastná.

Možná teď Dorka cítí totéž.

Další dny byly plné napětí. S Dorkou jsme spolu skoro nemluvily. Tomáš se snažil situaci uklidnit: „Jano, nech ji být. Ona ví, co dělá.“ Ale já měla pocit, že se mi rozpadá rodina.

Jednoho večera přišel Petr k nám domů. Seděli jsme u stolu a on se na mě díval upřímnýma očima: „Jano, vím, že je to pro vás šok. Ale Dorku miluju a nikdy bych jí neublížil.“

Cítila jsem hněv i smutek zároveň. „Petře, proč zrovna ty? Proč sis musel vybrat moji dceru?“

Petr sklopil oči: „Nevybral jsem si ji schválně. Prostě jsme si rozuměli… A pak už to nešlo zastavit.“

V tu chvíli jsem pochopila, že to není žádné spiknutí proti mně. Že láska někdy přijde tam, kde ji nečekáme.

Ale stejně mě tížila představa budoucnosti – co když Dorka jednou zjistí, že udělala chybu? Co když bude nešťastná?

Začaly chodit řeči po vesnici. Kamarádka Martina mi v obchodě pošeptala: „To je teda odvaha… Já bych to nedala.“ Jiní se jen dívali a šeptali si za zády.

Jednou večer přišla Dorka domů uplakaná: „Mami, lidi se mi smějí… Říkají mi zlatokopka nebo že mám tatínkovský komplex…“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu cítila opravdovou lítost místo hněvu. „Dorko, promiň… Asi jsem ti to taky moc neusnadnila.“

Seděly jsme spolu dlouho do noci a povídaly si o všem – o jejích snech, o tom, proč ji Petr přitahuje, o jejích obavách z budoucnosti.

Začala jsem chápat, že moje role není soudit nebo bránit jí ve štěstí – ale být tu pro ni, kdyby někdy potřebovala oporu.

Když mi pak Dorka ukázala zásnubní prsten a poprosila mě, abych jí pomohla s přípravami na svatbu, rozplakala jsem se.

Nevím, jestli dělám správně. Nevím, jestli budu někdy úplně smířená s tímto vztahem. Ale vím jedno – nechci přijít o svou dceru kvůli svému strachu.

Možná bych se měla zeptat sama sebe: Je důležitější štěstí mé dcery nebo moje představy o tom, jak by měl život vypadat? Co byste udělali vy na mém místě?