Samota po šedesátce: Příběh Hany z paneláku na Jižním Městě

„Tak už to konečně pochop, mami! My máme svůj život!“ křičela na mě dcera Jana do telefonu. Její hlas byl ostrý jako břitva a já cítila, jak se mi v krku svírá horký uzel. Stála jsem u okna v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a dívala se na šedivou oblohu, která se skláněla nad sídlištěm jako těžká pokrývka. Venku poprašoval sníh, ale uvnitř mě bylo prázdno a chladno.

„Ale já… já už to tady sama nezvládám,“ zašeptala jsem do ticha, když už Jana dávno položila. Syn Petr se mi neozval už týdny. Prý má moc práce, dvě malé děti a manželku, která mě nikdy neměla ráda. Vždycky jsem si myslela, že až zestárnu, budu mít kolem sebe rodinu, vnoučata, smích a teplo domova. Místo toho slyším jen tikot hodin a vzdálené hučení výtahu.

Každé ráno vstávám ve stejnou dobu. Uvařím si slabou kávu, sednu si ke kuchyňskému stolu a dívám se na staré fotografie. Tady jsme s manželem Karlem na chalupě v Orlických horách. Tady malá Jana s rozbitým kolenem. Tady Petr na maturitním plese. Karel už je šest let mrtvý. Odešel rychle, infarkt ve spánku. Od té doby je byt najednou dvakrát větší a ticho dvakrát hlubší.

Jednou týdně chodím do obchodu. Vždycky si vezmu kabát, který mi koupil Karel k padesátinám – je už trochu ošoupaný, ale pořád voní jeho kolínskou. V obchodě mě zdraví paní prodavačka Alena: „Tak co, Haničko, jak se máte?“ Usměju se, ale v očích mě pálí slzy. „Ale jo… jde to.“ Nikdo nechce slyšet pravdu.

Minulý měsíc jsem navrhla Janě, jestli bych nemohla bydlet u nich. Mají velký byt v Modřanech, dvě děti už skoro dospělé. „Mami, to nejde. Máme málo místa a já mám dost svých starostí,“ řekla mi bez mrknutí oka. V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „A co já? Copak já nejsem tvoje starost?“ Ale jen jsem polkla slzy a kývla.

Petr mi jednou napsal zprávu: „Mami, fakt to nejde. Děti jsou nemocné, Lucka má migrénu a já nestíhám ani práci.“ Odpověděla jsem jen smajlíkem. Co taky napsat? Že se bojím večer usnout, protože nevím, jestli ráno budu mít důvod vstát?

Začala jsem chodit do parku na procházky. Sedávám na lavičce u dětského hřiště a pozoruju maminky s kočárky. Někdy si povídám s panem Novákem z vedlejšího vchodu – je mu osmdesát a taky je sám. „Víte, Hano,“ říká mi často, „my už jsme pro ně jen přítěž.“

Jednou večer jsem seděla u televize a najednou mě přepadl strach. Co když tu jednou upadnu a nikdo si mě nevšimne? Co když umřu a najdou mě až za týden? Ta představa mě děsí víc než samota samotná.

Začala jsem psát deník. Každý den si zapisuju maličkosti – co jsem jedla k obědu, koho jsem potkala v obchodě, jaké bylo počasí. Někdy píšu i dopisy Karlovi. Vím, že už mi neodpoví, ale aspoň mám pocit, že někdo naslouchá.

Před týdnem jsem sebrala odvahu a zašla do místního klubu seniorů. Seděla tam skupinka žen kolem stolu a hrály karty. „Přidejte se k nám!“ zvala mě paní Marie s laskavýma očima. Byla jsem nervózní – co když si nebudeme rozumět? Ale nakonec jsme si povídaly o všem možném: o dětech, o receptech na bábovku, o tom, jak rychle utíká čas.

Doma jsem pak dlouho přemýšlela: Proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč mám pocit viny, když chci být někomu nablízku? Vždyť jsem celý život žila pro druhé – pro Karla, pro děti… A teď mám pocit, že už pro nikoho nejsem důležitá.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Byla to Jana. „Mami… promiň za ten poslední rozhovor. Měla jsem toho moc.“ Chvíli bylo ticho. „Nechceš přijít na nedělní oběd?“ Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

V neděli jsem šla k Janě domů s bábovkou v tašce a srdcem plným naděje i obav. Děti mě přivítaly vlažně – už jsou velké a mají své světy. Ale aspoň jsme byli chvíli spolu.

Když jsem večer odcházela zpátky do svého bytu, uvědomila jsem si jednu věc: Možná už nikdy nebudu mít kolem sebe tolik lidí jako dřív. Ale možná je čas najít nový smysl – třeba v přátelstvích s lidmi jako je pan Novák nebo paní Marie.

Někdy si říkám: Je samota trestem za to, že jsme byli příliš obětaví? Nebo je to jen další kapitola života, kterou musíme přijmout? Co myslíte vy – dá se ještě ve stáří najít opravdová radost?