Když se tchyně nastěhuje: Příběh tichých válek v jedné české domácnosti

„Lucie, proč jsi zase koupila tu levnou šunku? Vždyť tohle není jídlo pro rodinu!“ ozvalo se z kuchyně sotva jsem za sebou zavřela dveře od bytu. Byla jsem unavená po celém dni v práci, v ruce tašky s nákupem, a místo pozdravu mě čekala další výčitka. Tchyně, paní Marie, se k nám nastěhovala před třemi měsíci, když ovdověla. Bylo to správné rozhodnutí, říkal mi manžel Petr. „Je to tvoje rodina, Lucie. Musíme jí pomoct.“ Jenže od té doby jsem měla pocit, že už nejsem paní svého domu.

Petr seděl v obýváku a ani nezvedl oči od televize. „Mami, nech Lucii být,“ zamumlal, ale jeho hlas byl slabý a bez přesvědčení. Marie jen protočila oči a pokračovala ve vykládání nákupu. „Za nás bysme si takovou šunku nedali ani na chleba. To byly jiné časy…“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se nevybuchnout. Vždycky jsem byla ta klidná, ta rozumná. Ale poslední dobou jsem měla pocit, že mi někdo krade vzduch. Každý den nové poznámky – jak vařím, jak uklízím, jak vychovávám naši dceru Aničku. „Lucie, dítě má být už dávno v posteli!“ slyšela jsem skoro každý večer. Anička se na mě dívala s otázkou v očích: „Mami, proč je babička pořád naštvaná?“

Jednou večer, když jsem uklízela kuchyň po večeři, přišla Marie a začala mi pomáhat. „Víš, Lucie, já vím, že to nemáš lehké. Ale Petr potřebuje pořádné jídlo. A Anička taky. Já jsem vždycky vařila polévky a omáčky… Ty tvoje saláty jsou hezké, ale…“

„Marie,“ přerušila jsem ji poprvé v životě ostřeji, než jsem chtěla. „Dělám to nejlepší, co umím. Nejsem ty.“

Chvíli bylo ticho. Pak jen tiše řekla: „Já vím.“ Ale její pohled říkal něco jiného.

Začala jsem si všímat, jak se Petr mění. Byl čím dál víc uzavřený, trávil večery u počítače nebo s mobilem v ruce. Když jsem mu řekla, že už to takhle dál nejde, jen pokrčil rameny: „Co mám dělat? Je to moje máma.“ Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednoho dne přišla Anička domů uplakaná ze školy. „Mami, děti se mi smály, že prý mám divné svačiny.“ Věděla jsem hned proč – Marie jí začala chystat chleby s paštikou a cibulí místo mých oblíbených jogurtů a ovoce. Když jsem to tchyni vyčetla, rozplakala se: „Já už tu asi překážím! Všechno dělám špatně!“ Petr mě obvinil z necitlivosti.

Začala jsem pochybovat o sobě i o svém manželství. Každý den byl boj – o prostor v kuchyni, o výchovu dítěte, o obyčejný klid doma. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu; bála jsem se, že uslyší další z Mariiných poznámek o tom, jak špatně vedu domácnost.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Přisedla si ke mně sousedka Jana. „Lucie, já tě slyším přes zeď. Musíš si s Petrem promluvit vážně. Takhle to nejde.“ Měla pravdu.

Druhý den jsem si s Petrem sedla ke stolu. „Petře, já už nemůžu. Buď najdeme řešení, nebo… nebo nevím.“ Díval se na mě dlouho mlčky. „Lucie, já nechci přijít o tebe ani o mámu. Ale nevím jak z toho ven.“ Poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně.

Navrhli jsme Marii, že jí pomůžeme najít menší byt poblíž nás – aby nebyla sama, ale abychom měli každý svůj prostor. Nejprve byla uražená a odmítala o tom slyšet. Pak ale přišla za mnou do kuchyně: „Možná máš pravdu, Lucie. Já už taky nejsem nejmladší a potřebuju svůj klid.“ Objaly jsme se poprvé od jejího příchodu.

Dnes je Marie ve svém bytě dvě ulice od nás. Chodí k nám na obědy a hlídá Aničku – když chci já. S Petrem jsme si zase blíž než dřív.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct nahlas, co cítíme? Kolik rodin kolem nás žije v tichých válkách jen proto, že se bojí otevřeně mluvit? Co byste udělali vy na mém místě?