Když dcera volá jen kvůli penězům: Příběh jedné matky

„Mami, potřebuju tři tisíce do pátku. Můžeš mi je poslat?“ ozvalo se v telefonu místo pozdravu. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Už ani nevím, kdy jsme si s Lucií naposledy povídaly o něčem jiném než o penězích. „Lucie, co se děje? Proč zase potřebuješ peníze?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi zaznívala únava. „Mami, prosím tě, nemám čas to teď řešit. Pošleš mi to, nebo ne?“ Její hlas byl netrpělivý, skoro podrážděný. Slyšela jsem v pozadí nějaké hlasy, smích, možná televizi.

Položila jsem telefon a dívala se na něj, jako by to byl cizí předmět. Petr přišel do kuchyně a hned poznal, co se děje. „Zase volala?“ zeptal se a já jen přikývla. „Kolik tentokrát?“ „Tři tisíce.“ Povzdechl si a sedl si naproti mně. „Jano, nemůžeme jí pořád posílat peníze. Vždyť už pracuje, ne?“ Přikývla jsem, ale v srdci mě bodla výčitka. Vždyť je to naše dcera. Když byla malá, slibovala jsem si, že jí nikdy nenechám padnout na dno.

Vzpomínám si na její dětství. Byla to veselá holčička s copánky a smíchem, který rozsvěcoval celý byt na našem panelákovém sídlišti v Brně. Každý večer jsme si četly pohádky a ona mi šeptala do ucha svá tajemství. Kde se to zlomilo? Kdy jsme se přestaly smát spolu?

První velká hádka přišla po maturitě. Lucie chtěla jít studovat do Prahy na uměleckou školu. My jsme s Petrem měli strach – tolik mladých lidí tam ztroskotá, ztratí se v tom velkém městě. Navrhovali jsme jí pedagogickou fakultu tady v Brně, ale ona byla neústupná. „Chci žít svůj život!“ křičela tehdy a práskla dveřmi tak silně, že se zrcadlo na chodbě zachvělo.

Nakonec jsme ustoupili a Lucii podpořili – platili jsme kolej, jídlo i všechny její potřeby. První rok nám ještě volala často, vyprávěla o škole i o nových kamarádech. Pak ale začaly telefonáty řídnout a místo nich chodily SMS: „Mami, potřebuju peníze na učebnice.“ „Tati, došly mi peníze na jídlo.“

Jednou jsem ji překvapila návštěvou v Praze. Otevřela mi dveře v pyžamu uprostřed dne a v bytě byl nepořádek. Byla podrážděná a nervózní. „Mami, měla jsi zavolat! Nemám čas.“ Cítila jsem se jako vetřelec v jejím životě.

Po škole si našla práci v reklamní agentuře. Doufala jsem, že teď už bude samostatná. Ale místo toho přišly další prosby o peníze – na nájem, na kauci, na rozbitý telefon. Petr byl čím dál víc rozčarovaný: „Musíme ji nechat dospět! Takhle jí jen škodíme.“ Já jsem ale nedokázala říct ne.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u televize a on najednou vypnul zvuk: „Jano, myslíš, že nás Lucie ještě vůbec má ráda? Nebo jsme pro ni jen bankomat?“ Ta otázka mě zasáhla jako rána pěstí. Celou noc jsem nespala a přemýšlela nad tím.

Začala jsem Lucii psát dopisy – opravdové dopisy na papír, ne SMS. Psala jsem jí o tom, jak nám chybí její smích, jak bych si přála slyšet o jejích radostech i starostech. Odpověď nepřišla.

Jednoho dne mi zavolala sousedka paní Novotná: „Jano, viděla jsem Lucii v centru s nějakými pochybnými lidmi… Vypadala špatně.“ Srdce mi sevřel strach. Volala jsem Lucii hned ten večer: „Luci, je všechno v pořádku? Nechceš přijet domů?“ „Mami! Přestaň mě kontrolovat! Jsem dospělá!“ křičela do telefonu a zavěsila.

Začali jsme s Petrem chodit na setkání rodičů s podobnými problémy v komunitním centru na Lesné. Zjistili jsme, že nejsme sami – tolik rodičů prožívá stejnou bolest z odcizení svých dětí. Jedna paní tam řekla: „Musíme jim dát prostor padnout a zase vstát.“ Ale jak to udělat? Jak nechat vlastní dítě trpět?

Před měsícem přišel další telefonát: „Mami… já… potřebuju pomoc.“ Tentokrát její hlas zněl zlomeně. Přijela domů – poprvé po dvou letech. Seděla u stolu jako kdysi dávno a plakala: „Ztratila jsem práci… rozešla jsem se s přítelem… nevím co dál.“ Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem necítila jen bolest, ale i naději.

Teď je Lucie doma už třetí týden. Pomalu si hledá novou práci a občas spolu vaříme nebo chodíme na procházky do Lužánek jako kdysi. Není to jednoduché – někdy se pohádáme kvůli maličkostem, někdy mlčíme celé hodiny. Ale aspoň tu je.

Každý večer si kladu otázku: Udělali jsme chybu tím, že jsme jí tolik pomáhali? Nebo je láska právě o tom být tu i tehdy, když nás dítě nejvíc odmítá? Co byste udělali vy na mém místě?