Jedno rozhodnutí – příběh o lidskosti ve stínu chudoby

„Mami, máme ještě chleba?“ ozvalo se z dětského pokoje, kde si moje nejmladší dcera Anička kreslila na starý papír. Byla tma, venku sněžilo a v bytě bylo chladněji než obvykle – topení jsme šetřili, protože zálohy na energie nám už dávno přerostly přes hlavu. Stála jsem v kuchyni a dívala se do prázdné lednice. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. „Ještě kousek máme, Aničko,“ zalhala jsem a rychle zavřela lednici, aby děti neviděly, že je v ní jen máslo a půlka cibule.

Ten večer jsem seděla u stolu a počítala poslední drobné. Výplata z úklidu v nemocnici přijde až za týden, alimenty od bývalého manžela už tři měsíce nikde. Děti spaly, ale já nemohla usnout. V hlavě mi běželo: Co když zítra nebudu mít co dát dětem k snídani? Co když už nikdy nebude líp?

Druhý den jsem šla do obchodu s posledními třiceti korunami. Ve frontě přede mnou stála paní s plným košíkem a já držela v ruce jen rohlíky a mléko. Když jsem přišla na řadu, prodavačka se na mě podívala a řekla: „To je třicet pět korun.“ Zrudla jsem. „Můžu si vzít jen rohlíky?“ zeptala jsem se tiše. Za mnou někdo netrpělivě odkašlal. Cítila jsem se menší než kdy dřív.

Venku jsem si sedla na lavičku a rozbrečela se. V tu chvíli ke mně přišla sousedka paní Horáková. „Jano, co se děje?“ zeptala se starostlivě. Nechtěla jsem jí říct pravdu, ale slzy mě prozradily. „Nemám už skoro nic pro děti…“ zašeptala jsem. Paní Horáková mi podala padesátikorunu. „Vem si to, prosím tě. Já vím, že to není lehký.“

Ten večer jsem dětem udělala večeři a poprvé po dlouhé době jsme si povídali u stolu o tom, co bychom si přáli k Vánocům. „Já bych chtěla jenom, abychom byli spolu,“ řekla nejstarší Klárka. Srdce mi pukalo.

Ale další den přišla další rána – přišel dopis od exekutora. Dlužím na nájmu a pokud nezaplatím do týdne, hrozí nám vystěhování. Seděla jsem s dopisem v ruce a nevěděla, co dělat. Zoufalství mě dohnalo až na kraj propasti.

Večer jsem šla do supermarketu s úmyslem… Ukrást něco k jídlu. Nikdy bych nevěřila, že to udělám. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem do kapsy kabátu schovala balíček párků. U pokladny mě zastavil sekuriťák: „Můžete mi ukázat tašku?“ Zrudla jsem, ruce se mi třásly. „Prosím… mám tři děti…“ vyhrkla jsem.

Sekuriťák chvíli mlčel, pak se podíval stranou a zašeptal: „Běžte domů. Ale už to nedělejte.“

Doma jsem dětem udělala večeři a celou noc nespala. Hanba mě pálila až do morku kostí. Druhý den ráno jsem šla za paní Horákovou a všechno jí řekla. Objala mě: „Jano, nejsi špatná máma. Jenom jsi zoufalá.“

Začala jsem hledat pomoc – volala jsem na úřad práce, do charity, do školy za školní psycholožkou. Najednou se kolem nás začali objevovat lidé, kteří chtěli pomoct – paní učitelka Klárky nám přinesla balík potravin, sousedé sbírali peníze na nájem.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a poprvé po dlouhé době jsme se smáli. Děti si hrály s papírovými hvězdami, které jsme spolu vystřihovali na stromek. Uvědomila jsem si, že i v největší tmě může přijít světlo – někdy z míst, odkud bych to nečekala.

Ale pořád ve mně zůstává otázka: Kde je hranice mezi zoufalstvím a vinou? Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachovat si důstojnost i tehdy, když už nemáte vůbec nic?