Tři dny bez jídla: Pravda o naší rodině

„Alice, proč babička nejedla tři dny?“ ozvalo se za mnou, když jsem vycházela z malého obchodu na návsi. Otočila jsem se a uviděla paní Novotnou, sousedku, která vždycky všechno ví první. „Říkala mi, že má hlad. Dala jsem jí aspoň bonbóny.“ Její pohled byl plný výčitek a já cítila, jak se mi stahuje žaludek.

„To není možné,“ vyhrkla jsem. „Vždyť jsem jí včera volala a říkala, že je v pořádku.“ Ale v hlavě mi začaly blikat pochybnosti. Opravdu jsem udělala všechno správně? Nebo jsem jen zavírala oči před tím, co se děje?

V tu chvíli mi zavibroval mobil. „Alice, já fakt nevím, co mám dělat,“ ozval se bratr Petr. „Klára chce jet s dětmi k moři, ale máme tu babičku. Nemůžeš ji vzít na měsíc k sobě?“

„Petře, já pracuju! Nemůžu ji tu mít pořád. Ale… dobře. Dovez ji.“

Když jsem večer seděla v kuchyni a čekala na Petra s babičkou, hlavou mi vířily vzpomínky na dětství. Babička byla vždycky ta pevná skála – vařila nám krupicovou kaši, když jsme byli nemocní, a četla pohádky, když jsme nemohli spát. Teď byla stará, křehká a často zapomínala, kde je nebo co chtěla říct.

Petr přijel s babičkou kolem deváté. „Díky, ségra. Fakt nám tím pomáháš,“ řekl a rychle zmizel zpátky do auta. Babička stála v předsíni a rozhlížela se zmateně kolem sebe.

„Babi, pojď dál. Udělám ti čaj,“ řekla jsem tiše.

Seděla u stolu a dívala se na mě těma svýma velkýma očima. „Alici, kde je maminka?“ zeptala se najednou.

„Maminka už tu není, babi. Jsem tu já.“

Zamrkala a pak jen tiše seděla. Připravila jsem jí večeři – chleba s máslem a polévku – ale sotva se jídla dotkla.

První noc byla těžká. Babička několikrát vstávala a bloudila po bytě. Jednou jsem ji našla v koupelně, jak hledá ponožky v koši na prádlo. Jindy stála u dveří a chtěla jít domů.

Ráno jsem byla nevyspalá a podrážděná. Musela jsem do práce, ale bála jsem se ji nechat samotnou. Zavolala jsem šéfovi a poprosila o home office.

Během dne mi několikrát volala paní Novotná: „Alice, babička je zase venku! Sedí na lavičce před obchodem.“

Utíkala jsem tam a našla ji, jak si povídá sama pro sebe. „Babičko, pojď domů,“ prosila jsem zoufale.

„Já chci za maminkou,“ opakovala pořád dokola.

Začala jsem si vyčítat každou minutu, kdy jsem se věnovala práci místo jí. Když přišla Klára s Petrem z dovolené opálení a plní zážitků, byla jsem vyčerpaná na dně sil.

„Tak co? Jak to šlo?“ ptal se Petr.

„Jak to šlo? Myslíš si, že je to jednoduché? Že stačí dát babičce večeři a všechno je v pořádku? Nevíš vůbec nic!“ vybuchla jsem.

Klára se zamračila: „My jsme taky měli těžké období. Ale aspoň jsme si trochu odpočinuli.“

„Odpočinuli? A kdo odpočívá tady?“ ukázala jsem na babičku, která seděla v koutě a tiše plakala.

Ten večer jsme se pohádali jako nikdy předtím. Petr mi vyčetl, že jsem hysterická, Klára že přeháním a že by to zvládli líp.

Další den přišla paní Novotná znovu: „Alice, babička říkala, že tři dny nejedla.“

Zastyděla jsem se tak hluboce jako nikdy předtím. Opravdu jsem tak špatná? Nebo je prostě nemožné zvládnout všechno sama?

Začali jsme hledat řešení – domov pro seniory? Pečovatelská služba? Ale babička vždycky říkala: „Nechci do žádného ústavu.“

Jednou večer jsme seděly spolu u stolu a já jí česala vlasy. „Babičko, promiň mi to všechno,“ zašeptala jsem.

Podívala se na mě a pohladila mě po ruce: „Ty jsi moje holčička. Všechno bude dobrý.“

Ale já věděla, že nebude. Že tahle situace nemá správné řešení. Že vina zůstane navždy – mezi mnou, Petrem i Klárou.

A tak se ptám: Je vůbec možné postarat se o své blízké důstojně doma? Nebo jsme všichni jen oběťmi systému a vlastních možností? Co byste udělali vy na mém místě?