Když tchyně rozhoduje za mě: Příběh o hranicích a rodině

„Tohle prostě nejde, mami!“ slyšela jsem Petra, jak zvyšuje hlas v kuchyni. Stála jsem za dveřmi a srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že se hádají kvůli tomu, co mi jeho matka před chvílí oznámila: „Petře, musíš se nastěhovat k Lucii. Už to sama nezvládám.“

Bylo to jako rána z čistého nebe. Můj život s Petrem byl sice někdy monotónní, ale měli jsme svůj klid, svůj malý byt na okraji Plzně, kde jsme si zvykli na ticho a vlastní pravidla. Jenže teď měla přijít změna, kterou jsem si nevybrala. Tchyně, paní Novotná, byla vždycky dominantní žena. Po smrti svého manžela se upnula na Petra a nikdy se jí nelíbilo, že jsme se odstěhovali. Teď, když začala mít zdravotní potíže a cítila se osamělá, rozhodla za nás.

„Lucie, prosím tě, pochop ji,“ řekl mi Petr později tiše. „Je to pro ni těžké.“

„A co já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Nikdo se mě neptal, jestli s tím souhlasím.“

Petr sklopil oči. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a bezmoci. Měla jsem pocit, že můj hlas v téhle rodině nic neznamená.

První dny po jeho nastěhování byly jako chůze po tenkém ledě. Tchyně byla všude – v kuchyni mi přerovnala koření („Takhle to přece nedává smysl, Lucie“), v obýváku přestavěla nábytek („Tady je lepší světlo na čtení“), dokonce i v ložnici mi jednou složila prádlo („Ty ponožky bys měla obracet naruby“). Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se být spravedlivý, ale většinou ustupoval matce.

Jednoho večera jsem přišla domů pozdě z práce a našla je spolu u stolu. Smáli se nějakému starému rodinnému vtipu. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním bytě. Když jsem si sedla, tchyně se na mě podívala a řekla: „Lucie, měla bys víc vařit doma. Ty polotovary nejsou zdravé.“

„Mami!“ okřikl ji Petr.

„Nechci se hádat,“ řekla jsem tiše a odešla do ložnice. Tam jsem poprvé brečela do polštáře tak, že mě ráno bolela hlava.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila na dlouhé procházky po Borském parku, jen abych nemusela čelit napětí doma. Jednou mě tam potkala moje kamarádka Jana.

„Ty vypadáš hrozně,“ řekla bez obalu. „Co se děje?“

Všechno jsem jí vyklopila. Jana mě objala a řekla: „Musíš si nastavit hranice. Jinak tě ta ženská zničí.“

Ale jak? Petr byl rozpolcený mezi mnou a matkou. Když jsem mu jednou večer navrhla, že bychom mohli najít paní Novotné nějakou pečovatelku nebo jí pomoci najít byt blíž k nám, urazil se.

„Chceš ji odsunout stranou? Je to moje máma!“

„A já jsem tvoje žena!“ vykřikla jsem zoufale.

Následující dny byly ještě horší. Tchyně začala komentovat i naše soukromí věci – proč nemáme děti („Už jste spolu pět let!“), proč tolik pracuju („Žena má být doma“), proč Petr nechodí na fotbal jako dřív („Jsi pod pantoflem“). Cítila jsem, jak se ve mně hromadí vztek i smutek.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Po večeři jsem tchyni požádala o rozhovor.

„Paní Novotná, já vás chápu. Vím, že je pro vás těžké být sama. Ale já taky potřebuju svůj prostor. Tohle je můj domov a nechci se cítit jako host.“

Podívala se na mě dlouze a pak řekla: „Myslela jsem, že když budu s vámi, bude to lepší pro všechny.“

„Pro vás možná,“ odpověděla jsem tiše. „Ale pro mě ne.“

Té noci jsme s Petrem dlouho nemluvili. Ráno mi řekl: „Možná máš pravdu. Ale nevím, jak to mám udělat…“

Začali jsme hledat řešení – pečovatelku, denní stacionář, možnost většího bytu. Bylo to těžké a stálo nás to spoustu hádek i slz. Nakonec paní Novotná souhlasila s pečovatelkou a my jsme si mohli znovu vydechnout.

Ale něco ve mně zůstalo zlomené. Už nikdy jsem neměla k Petrovi takovou důvěru jako dřív. Naučila jsem se ale říkat „ne“ a stát si za svým.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct vlastní rodině pravdu? A kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?