Moje tchyně chce nový život, ale já jí ho nedovolím: Zpověď zetě z Brna

„Petře, musíme si promluvit. Hned.“ Hlas mé tchyně zněl v telefonu naléhavěji než kdy dřív. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já jsem právě spěchal do práce v centru Brna. Věděl jsem, že když Marie volá takhle brzy, nebude to nic banálního. „Co se děje, mami?“ zeptal jsem se a už jsem v duchu přemýšlel, jestli se něco nestalo s dětmi nebo s mou ženou Lenkou.

„Přijď dnes večer. Musím ti něco říct osobně,“ odpověděla a zavěsila. Celý den jsem byl nervózní. Marie byla pro naši rodinu vším – po smrti tchána nám pomáhala s dětmi, vařila, hlídala, byla oporou. Nedokázal jsem si představit, že by se něco mělo změnit.

Večer jsem dorazil do jejího bytu na Lesné. Marie seděla u stolu, ruce složené v klíně, oči zarudlé od pláče. „Petře… já už takhle nemůžu dál,“ začala tiše. „Chci začít znovu. Chci odjet do Prahy za svou sestrou a najít si tam práci. Už nechci být jen babička na hlídání.“

Byl jsem v šoku. „Ale… co Lenka? Co děti? Vždyť tě potřebujeme! Jak to myslíš – odjet?“

Marie se na mě podívala s bolestí v očích. „Celý život jsem žila pro druhé. Pro tvého tchána, pro Leničku, pro vás všechny. Ale teď… teď chci žít i pro sebe.“

V tu chvíli jsem pocítil vztek i strach zároveň. „A co když to nezvládneme? Lenka má práci na směny, já taky… Kdo nám pomůže? Myslíš jen na sebe!“ vyhrkl jsem.

Marie se rozplakala. „To není pravda! Ale už nemám sílu být pořád jen ta, která všechno zachraňuje.“

Odešel jsem domů rozčilený a celý večer jsem se hádal s Lenkou. „Tvoje máma nás chce opustit! Co budeme dělat?“ Lenka mlčela a jen tiše brečela.

Další dny byly plné napětí. Marie trvala na svém rozhodnutí a já jsem začal dělat všechno proto, abych jí to rozmluvil. Volal jsem její sestře do Prahy a prosil ji, ať ji nepřemlouvá k odjezdu. Snažil jsem se přesvědčit Leničku i děti, aby babičku přemlouvaly, a dokonce jsem zašel tak daleko, že jsem Marušce vyčetl všechny její chyby z minulosti.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Marie řekla: „Petře, proč mi to děláš? Proč mi nedovolíš být šťastná?“

„Protože bez tebe to nezvládneme! Myslíš si, že je jednoduché vychovávat dvě děti a pracovat na směny? Ty jsi naše jistota!“ křičel jsem zoufale.

Marie vstala od stolu a odešla do svého pokoje. Lenka mě obvinila, že jsem necitlivý sobec. „Mami je taky člověk! Má právo na svůj život!“

Ale já jsem měl pocit, že se mi celý svět hroutí. V práci jsem byl podrážděný, doma dusno. Děti nechápaly, proč je babička smutná a proč se rodiče hádají.

Jednoho dne přišla Marie s kufrem v ruce. „Odjíždím zítra ráno,“ řekla tiše. „Prosím tě jen o jediné – nebraň mi v tom.“

Stál jsem tam jako opařený. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – jak nám pomáhala s první dcerou Aničkou, jak pekla vánočku na Štědrý den, jak nás držela nad vodou, když jsme měli finanční problémy.

Ale zároveň jsem cítil vztek – jak může být tak sobecká? Jak může odejít?

V noci jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o tom, co je vlastně správné. Má právo žít svůj život? Nebo má povinnost zůstat s námi?

Ráno jsem ji doprovodil na nádraží. Stáli jsme vedle sebe v tichu. „Petře… promiň mi to všechno,“ řekla Marie a objala mě.

„Já… nevím, jestli ti to někdy odpustím,“ odpověděl jsem upřímně.

Vlak odjel a já tam zůstal stát sám. Doma bylo ticho jako nikdy předtím.

Dnes je to už půl roku, co Marie odešla do Prahy. S Lenkou jsme si museli všechno rozdělit jinak – je to těžké, někdy až nesnesitelné. Děti babičku postrádají a já… já pořád nevím, jestli jsem udělal správně.

Možná jsem byl sobecký. Možná bych měl pochopit, že každý má právo na nový začátek – i když to znamená bolest pro ostatní.

Co myslíte vy? Měl jsem ji nechat jít bez boje? Nebo má rodina vždycky přednost před osobním štěstím?