Mezi dvěma ohni: Příběh o nespravedlnosti v rodině

„To je všechno? Jenom pár brambor?“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela igelitku, kterou mi tchyně položila na stůl. V kuchyni voněla káva, ale ve vzduchu viselo napětí. Můj muž Petr se na mě podíval s obavami v očích, ale mlčel. Věděl, že tohle není poprvé.

„Ivano, buď ráda, že ti něco přinesla,“ ozvala se z rohu švagrová Lenka, která právě přišla na návštěvu s novým kabátem a kabelkou, které jí tchyně koupila minulý týden. „Není to samozřejmost.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem se snažila být vděčná, ale když vidím, jak tchyně Lence posílá peníze na dovolenou do Chorvatska a nám přinese jen zbytky ze sklepa, bolí to. Nejhorší je, že Petr to vidí, ale nikdy se nepostaví na mou stranu. „Mami, děkujeme,“ řekl tiše a vzal brambory ze stolu.

Po obědě jsem šla pověsit prádlo na dvůr. Sousedka Jana mě pozorovala přes plot. „Zase byla tvoje tchyně?“ zeptala se soucitně. Přikývla jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tváři. „To je pořád dokola, Jano. Lenka dostává všechno a my…“

Jana si povzdechla. „Víš, že tohle znám. Moje tchyně byla stejná. Ale musíš si stát za svým.“

Ale jak? Když jsem se s Petrem seznámila, byla jsem přesvědčená, že jeho rodina mě přijme. První Vánoce jsem pekla cukroví a nosila dárky, snažila se zapadnout. Ale už tehdy jsem cítila, že pro paní Novotnou nikdy nebudu dost dobrá. „Lenka je jediná dcera,“ říkávala často. „Ty jsi jen snacha.“

Když jsme s Petrem čekali první dítě, doufala jsem, že se něco změní. Ale místo radosti přišla kritika: „To dítě bude mít moje oči, ne tvoje,“ smála se tchyně a hladila mi břicho. Po porodu přinesla Lence nový kočárek a nám starý po sousedce.

Petr vždycky říkal: „Maminka to nemyslí zle.“ Ale já jsem cítila, jak se ve mně hromadí hořkost. Každý den jsem musela být silná kvůli dětem, ale uvnitř jsem byla zlomená.

Jednoho dne přišla Lenka s novým autem. „Maminka mi půjčila na zálohu,“ chlubila se před celou rodinou. Petr jen sklopil oči a já cítila, jak mi srdce puká závistí i bezmocí.

Večer jsem seděla v kuchyni a dívala se do prázdna. Petr přišel a položil mi ruku na rameno. „Ivano, prosím tě, neřeš to pořád.“

„Jak to mám neřešit? Copak nevidíš tu nespravedlnost? Naše děti si myslí, že babička je nemá ráda!“ vybuchla jsem.

Petr mlčel dlouho. „Já vím… Ale je to moje máma.“

„A já jsem tvoje žena! Kdy se mě konečně zastaneš?“

Ticho mezi námi bylo těžší než kdy jindy.

Další týden měla Lenka narozeniny. Tchyně uspořádala velkou oslavu v restauraci v centru města. Nás pozvala až na poslední chvíli – jen abychom nebyli řečí. Celý večer jsem sledovala, jak se všichni baví a já se cítím jako cizinec ve vlastní rodině.

Po oslavě jsme jeli domů mlčky. Děti vzadu spaly a já měla chuť křičet. „Petře, takhle už to dál nejde,“ řekla jsem tiše.

„Co chceš dělat?“

„Musíme si s tvojí mámou promluvit. Společně.“

Petr dlouho váhal, ale nakonec souhlasil.

O týden později jsme seděli u tchyně v obýváku. „Mami, musíme si promluvit,“ začal Petr nejistě.

Tchyně se zamračila. „Co zase?“

„Ivana má pocit, že s námi nejednáš fér.“

Tchyně se rozesmála: „To je nesmysl! Vždyť vám nosím brambory a zeleninu! Lenka je sama, potřebuje víc pomoci.“

„Ale my jsme taky tvoje rodina,“ ozvala jsem se poprvé nahlas.

Tchyně vstala a začala chodit po pokoji: „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat! Já jsem vás vychovala oba!“

Petr zvedl ruce: „Mami, prosím tě…“

Rozhovor skončil hádkou. Od té doby k nám tchyně chodila ještě méně často a Lenka nás přestala zvát na rodinné akce.

Doma bylo ticho a napětí. Děti se ptaly: „Proč k nám babička nechodí?“ Neměla jsem odpověď.

Jednou večer jsem seděla u stolu a dívala se na fotky z dětství. Přemýšlela jsem: Udělala jsem dobře? Nebylo by lepší mlčet a snášet tu nespravedlnost kvůli klidu v rodině?

Ale pak jsem si uvědomila, že kdybych mlčela dál, nikdy bych nenašla sílu postavit se za sebe i za svoje děti.

Možná jsme teď sami, ale aspoň žijeme pravdivě.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Je lepší bojovat za spravedlnost v rodině i za cenu konfliktu? Nebo radši mlčet kvůli klidu domova? Co byste udělali vy?