Vetřelci v mém domě – příběh zrady a síly

„Kdo jste?! Co tady děláte?!“ vykřikla jsem, sotva jsem rozrazila dveře našeho bytu na Žižkově. V předsíni stála moje sestra Alena, kterou jsem neviděla celé tři roky, a vedle ní její přítel Petr, ten samý Petr, který mi kdysi slíbil, že mě nikdy nezradí. Všude kolem nich se povalovaly moje věci – knihy, fotky, dokonce i má stará plyšová kočka z dětství. Všichni se smáli, jako by to byl jejich domov.

„Kláro, uklidni se,“ řekla Alena ledově klidným hlasem. „Musíme si promluvit.“

Ale já jsem nemohla dýchat. Bylo to, jako by mi někdo vyrazil dech pěstí. „Co to má znamenat? Proč jste tady? Jak jste se sem dostali?“

Petr se na mě podíval s tím svým falešným úsměvem. „Kláro, tvoje máma nám dala klíče. Prý už tu nemáš co dělat.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to pravda – máma mi už týdny nebrala telefon. Po tátově smrti jsme spolu skoro nemluvily. Ale že by mě vyhodila z bytu, kde jsem vyrůstala? To jsem nečekala ani v nejhorším snu.

„To není možný,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Alena se na mě podívala s lítostí v očích, ale zároveň s jakousi vítězoslavností. „Měla jsi tu být častěji. Máma už tě nechce vidět. Prý jsi jí zlomila srdce tím, jak ses chovala po tátově pohřbu.“

Vzpomněla jsem si na ten den – hádka u rakve, výčitky, slzy. Ale myslela jsem si, že čas všechno zahojí. Mýlila jsem se.

„Takže jste mě prostě vystěhovali? Bez varování?“

Petr pokrčil rameny. „Máš přece toho svýho Filipa. Můžeš bydlet u něj.“

Jenže já s Filipem už dávno nebyla. Rozešli jsme se před měsícem a já neměla kam jít. Byt byl jediná jistota, která mi zbyla.

„Tohle vám neprojde,“ zašeptala jsem a rozběhla se do svého pokoje. Všechno bylo jinak – moje postel byla rozložená, skříň prázdná. Na stole ležel dopis od mámy: „Kláro, promiň. Potřebuju klid. Alena mi pomáhá. Prosím, nezlob se.“

Slzy mi tekly po tvářích a v hlavě mi bušila jediná myšlenka: Proč? Proč mě vlastní rodina vyhnala?

Další dny byly jako zlý sen. Přespávala jsem u kamarádky Jitky na gauči v jejím malém bytě na Smíchově. Každý večer jsme seděly u vína a já jí vyprávěla o všem – o mámě, o Aleně, o tom, jak se cítím zrazená.

„Víš, Kláro,“ řekla mi jednou Jitka tiše, „někdy je rodina horší než cizí lidi. Ale ty to zvládneš.“

Ale jak? Neměla jsem peníze na nový byt, práci jsem měla jen na poloviční úvazek v knihkupectví a všechno moje bylo teď v rukou lidí, kterým jsem kdysi věřila.

Jednoho večera mi přišla zpráva od mámy: „Nezlob se na mě. Potřebuju Alenu víc než tebe.“

To byla poslední kapka. Rozhodla jsem se jít do bytu ještě jednou – tentokrát ne jako oběť.

Když jsem tam přišla, Alena seděla v kuchyni a pila kávu. „Co tu chceš?“ zeptala se podrážděně.

„Chci svoje věci. A chci odpovědi.“

Začaly jsme se hádat – nejdřív potichu, pak křikem. Vyčítaly jsme si všechno: kdo komu co vzal, kdo komu co nikdy neodpustil. Petr jen mlčky seděl a díval se do stolu.

Nakonec Alena práskla dveřmi a odešla. Zůstala jsem tam s Petrem sama.

„Víš,“ řekl tiše, „Alena tě vždycky záviděla. Myslela si, že tě máma miluje víc.“

Zasmála jsem se hořce. „A teď má všechno ona.“

„Ale štěstí jí to nepřinese,“ řekl Petr.

Nevím proč, ale v tu chvíli jsem mu věřila.

Začala jsem si balit věci do krabic – fotky s tátou, staré dopisy od babičky, pár knížek. Všechno ostatní jsem nechala být.

Když jsem odcházela z bytu naposledy, zastavila mě máma na chodbě.

„Kláro… promiň,“ zašeptala.

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě cítila jen prázdno.

„Já ti odpouštím,“ řekla jsem tiše. „Ale už nikdy nebudu stejná.“

Teď žiju sama v malém podnájmu na Vinohradech. Pracuju víc než kdy dřív a pomalu si stavím nový život bez rodiny, která mě zradila.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Co je vlastně domov? Je to místo? Lidé? Nebo jen pocit bezpečí?

A hlavně – může člověk někdy opravdu odpustit těm, kteří ho nejvíc zranili?