Slíbil jsem bratrovi peníze na auto. Teď je potřebuju já.

„To si děláš srandu, mami! Vždyť jsi mi slíbila, že ty peníze dostanu já, až je budu potřebovat!“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem v jedné ruce držela plačící Aničku a druhou se snažila najít dudlík mezi rozházenými plenami. V kuchyni za mnou bouchly dveře – Petr přišel z práce dřív, než obvykle.

„Co se děje?“ zeptal se tiše, když viděl můj výraz. Jen jsem zavrtěla hlavou a ukázala na telefon. „Mluvím s mámou.“

Na druhém konci linky bylo ticho. Pak máma povzdechla: „Já vím, že jsem ti to řekla. Ale taky jsem slíbila tvému bratrovi, že mu přispěju na auto. Vy jste tehdy děti nechtěli, všechno bylo v pohodě. Teď už to není tak jednoduché.“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Před třemi lety jsme s Petrem opravdu děti neplánovali. Byli jsme svobodní, bez závazků, oba jsme vydělávali dost na to, abychom si mohli dovolit dovolenou v Chorvatsku i nový notebook. Když máma přišla s tím, že má něco našetřeno a ráda by nám pomohla, řekli jsme: „Teď to nepotřebujeme, dej to třeba Honzovi na auto.“

Jenže teď je všechno jinak. Petr přišel o práci ve stavebnictví, já jsem na mateřské a Anička má zdravotní problémy – potřebuje speciální kočárek a rehabilitace. Peníze mizí rychleji než voda v písku.

„Mami, prosím tě… Honza už auto má. Koupil si ho před půl rokem. My teď opravdu potřebujeme každou korunu,“ snažila jsem se znovu.

Máma mlčela. „Já vím, ale já mu ty peníze slíbila. A on mi pořád říká, že je potřebuje splatit půjčku.“

Petr mezitím položil tašku na zem a přišel ke mně. „Řekni jí pravdu,“ zašeptal mi do ucha. „Že bez těch peněz Aničce nemůžeme zaplatit rehabilitace.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, Anička musí na rehabilitace. Bez nich nebude chodit. Nemůžeme si to dovolit sami.“

Na chvíli bylo ticho tak hluboké, že jsem slyšela tikání hodin v kuchyni. Pak máma řekla: „Já… musím si to promyslet.“

Zavěsila.

Sedla jsem si na zem vedle kočárku a rozbrečela se. Petr mě objal a chvíli jsme jen tak seděli v tichu.

Druhý den ráno mi volal Honza.

„Tak co? Už jsi mámu ukecala?“ začal bez pozdravu.

„Honzo, my ty peníze fakt potřebujeme. Anička…“

„Jo jasně, vy vždycky všechno potřebujete víc než já! Já mám taky problémy! Mám dluhy! Máma mi to slíbila první!“

„Ale ty už auto máš! My potřebujeme zaplatit léčbu pro dítě!“

„To není můj problém,“ odsekl a zavěsil.

Celý den jsem byla jako na trní. Petr mě přesvědčoval, ať to nechám být, že nějak přežijeme i bez těch peněz. Ale já věděla, že bez nich Aničce nedopřejeme to, co potřebuje.

Večer přišla SMS od mámy: „Přijďte zítra na oběd. Musíme si promluvit.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme s Honzou vyrůstali – vždycky byl oblíbenější, vždycky dostal víc pozornosti. Já byla ta rozumná, která všechno zvládne sama.

Druhý den jsme šli k mámě. Honza už tam byl – seděl u stolu s rukama zkříženýma na prsou.

Máma nám nalila polévku a pak si sedla naproti nám.

„Nemám tolik peněz pro oba,“ začala tiše. „Musíte se domluvit.“

Podívala jsem se na Honzu. „Honzo, prosím tě…“

„Ne,“ přerušil mě tvrdě. „Já mám taky svoje problémy.“

„Ale ty nejsi nemocné dítě!“ vyhrkla jsem zoufale.

Máma nás sledovala s očima plnýma slz.

„Já už nevím, co mám dělat,“ zašeptala.

Petr mě chytil za ruku pod stolem. „Tak my půjdeme,“ řekl tiše.

Cestou domů jsme mlčeli. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s Honzou stavěli bunkr na zahradě, jak mě chránil před kluky ze sousedství… Kde se to všechno pokazilo?

Večer mi přišla další SMS od mámy: „Promiň mi to.“

Seděla jsem u postýlky Aničky a dívala se na její spící tvářičku. Slzy mi tekly po tvářích.

Jak mám odpustit rodině, která mě nechala ve štychu? Je správné bojovat za své dítě i za cenu rozbitých vztahů? Co byste udělali vy?