Dvacet let kávy a ticha: Pravda, kterou jsem objevil, když pan Novák zmizel

„Zase pozdě, pane Nováku?“ houkl jsem přes pult, když se dveře našeho bistra s tichým cinknutím otevřely. Pan Novák, vysoký muž s prošedivělými vlasy a věčně zamračeným výrazem, jen kývl hlavou a usedl ke svému obvyklému stolu u okna. Bez jediného slova jsem mu nalil kávu – silnou, bez mléka, přesně jak ji pil už dvacet let. Nikdy si neobjednal nic jiného. Nikdy se neusmál. Nikdy se nezapojil do hovoru, i když kolem něj štěbetaly sousedky nebo hluční studenti z gymnázia naproti.

Byl jsem tehdy mladý, plný energie a snů, že si jednou otevřu vlastní kavárnu někde v centru Prahy. Ale život mě přimáčkl do malého bistra na Smíchově, které jsem převzal po tátovi. A pan Novák byl mou každodenní konstantou – záhadou, která mě dráždila i rozčilovala. Proč sem vlastně chodí? Proč nikdy nepromluví? Co je to za člověka, který dvacet let sedí u stejného stolu a nikdy se neusměje?

Jednoho rána ale nepřišel. Ani druhý den. Ani třetí. Nejprve jsem si říkal, že je třeba nemocný, ale pak mi začalo být zvláštně úzko. Jako by mi někdo vzal kus nábytku, který sice nemám rád, ale bez něj je místnost prázdná.

„Nevíte, co je s panem Novákem?“ zeptala se mě paní Dvořáková, která vždycky sedávala u vedlejšího stolu a četla Blesk.

„Nevím. Nikdy o sobě nic neříkal,“ odpověděl jsem a najednou mě bodlo svědomí. Dvacet let jsem mu naléval kávu a nevím ani, kde bydlí.

Ten večer jsem nemohl usnout. Představoval jsem si pana Nováka, jak sedí sám v temném bytě, možná nemocný, možná mrtvý. V hlavě mi zněla slova mé matky: „Nikdy nesuď lidi podle toho, jak vypadají.“ Ale já ho soudil každý den.

Druhý den jsem se rozhodl zjistit víc. Zeptal jsem se poštěváka, jestli neví, kde pan Novák bydlí. „Na rohu v tom starém domě,“ ukázal mi. S bušícím srdcem jsem večer zazvonil na zvonek s jeho jménem.

Nikdo neotevřel. Ale z vedlejšího bytu vyšla mladá žena s dítětem v náručí. „Hledáte pana Nováka? Toho už odvezli minulý týden do nemocnice,“ řekla tiše. „Byl tu sám. Nikdo za ním nechodil.“

Cestou domů jsem měl v očích slzy. Jak je možné, že člověk může žít dvacet let mezi lidmi a přesto být tak sám? V bistru jsme ho měli za podivína, ale nikdo se nikdy nezeptal, jak se má.

Další dny byly zvláštní. Lidé se ptali na pana Nováka častěji než kdy dřív. Paní Dvořáková přinesla koláč „pro případ, že by se vrátil“. Studenti se ptali, jestli už je zpátky. A já si uvědomil, že i když byl tichý a uzavřený, patřil k nám víc než kdokoli jiný.

Jednoho dne přišel dopis z nemocnice. Pan Novák zemřel. V závěti odkázal našemu bistru starou knihu poezie s věnováním: „Děkuji za dvacet let společnosti.“

Seděl jsem dlouho nad tou knihou a četl mezi řádky jeho osamělost i vděčnost za drobné rituály všedního dne. A poprvé v životě jsem pochopil, že někdy stačí být prostě přítomen – i když jen naléváte kávu.

Večer jsem zavřel bistro dřív než obvykle a šel domů pěšky přes most. V hlavě mi zněla otázka: Kolik lidí kolem nás žije ve stejném tichu jako pan Novák? A kolik z nich si vůbec všimneme?

Možná bychom měli častěji položit jednoduchou otázku: „Jak se máte?“ Třeba právě tím někomu zachráníme den – nebo celý život.

A co vy? Máte ve svém okolí někoho jako byl pan Novák? A kdy jste naposledy někomu opravdu naslouchali?