Jenom pomůžu své dceři, když opustí toho darmošlapa

„Mami, já už nemůžu…“ Lucčin hlas se mi třese v telefonu a já slyším, jak v pozadí pláče malá Anička. Je pátek večer, venku prší a já sedím u kuchyňského stolu s hrnkem studeného čaje. „Tomáš zase nedonesl domů ani korunu. Prý mu nevyšlo to rozvážení pizzy. Já už fakt nevím, co mám dělat.“

Zhluboka se nadechnu, abych nevybuchla. Už tolikrát jsem jí říkala, že Tomáš není muž pro rodinu. Ale Lucie je tvrdohlavá po mně. „Lucko, musíš si to vyřešit sama. Já ti pomůžu, ale jen když…“ zarazím se. Vím, že tohle bude bolet. „…jen když od něj odejdeš.“

Na druhém konci je ticho. Slyším jen Aniččino vzlykání a Lucčino tiché popotahování. „Mami, já ho ale pořád miluju. A Anička potřebuje tátu…“

Zavřu oči a vybaví se mi scéna z minulého týdne. Přijela jsem k nim neohlášeně. Tomáš ležel na gauči v teplákách, v ruce mobil, smál se nějakému videu. Lucie v kuchyni míchala kaši a Anička tahala za její sukni. „Tomáši, můžeš mi pomoct?“ prosila Lucie. „Za chvíli,“ mávl rukou Tomáš a ani se na ni nepodíval.

Tehdy jsem měla chuť mu jednu vrazit. Ale místo toho jsem si odvedla Lucii do ložnice a šeptala jí: „Tohle není život. Takhle jsi si to představovala?“

Teď sedím v kuchyni a přemýšlím, kde jsme udělali chybu. Vždycky jsem Lucii vedla k samostatnosti, k tomu, aby si vážila sama sebe. Ale ona si vybrala Tomáše – kluka z vedlejší vesnice, který nikdy neměl pořádnou práci. Prý je hodný a má dobré srdce. Jenže srdcem se složenky neplatí.

„Mami, já fakt nevím…“ Lucie zní zlomeně.

„Lucko,“ řeknu tiše, „já tě miluju. Ale nemůžu ti pořád posílat peníze na nájem a jídlo, když Tomáš doma jen leží. Musíš si vybrat – buď začne on něco dělat, nebo musíš odejít.“

Vím, že to zní tvrdě. Ale už rok tahám jejich rodinu z průšvihů. Platila jsem jim dluhy za elektřinu, kupovala plenky pro Aničku, posílala peníze na jídlo. Tomáš mi vždycky sliboval, že si najde práci – a pak zase nic.

Vzpomínám si na rozhovor s manželem Petrem: „Aleno, nech ji být. Musí si na to přijít sama.“ Ale jak mám nechat vlastní dítě trpět? Každý večer usínám s výčitkami svědomí.

Druhý den ráno mi Lucie volá znovu. „Mami, Tomáš slíbil, že půjde na pohovor do fabriky v Hradci.“

„A věříš mu?“ ptám se.

Lucie mlčí. „Nevím… Ale co mám dělat? Když odejdu, budu sama s Aničkou. Nemám kam jít.“

„Můžeš být u nás,“ nabídnu jí hned. „Ale musíš chtít změnu.“

Odpoledne přijde SMS od Tomáše: „Nepleť se nám do života.“ Zlostně mačkám mobil v ruce. Jak si vůbec dovoluje? Vždyť bez mé pomoci by byli dávno na ulici!

Večer sedíme s Petrem u televize. „Měla bys jí dát ultimátum,“ říká tiše Petr. „Jestli chceš pomoct, musí něco změnit.“

Přemýšlím o tom celou noc. Ráno jedu za Lucií osobně. Otevře mi ve dveřích – unavená, kruhy pod očima, Anička v náručí.

„Lucko,“ začnu opatrně, „nechci ti rozbíjet rodinu. Ale takhle to dál nejde.“

Lucie se rozpláče: „Já vím… Ale bojím se být sama.“

Sedíme spolu dlouho v kuchyni a povídáme si o všem – o jejích snech, o tom, jak chtěla být učitelkou, o tom, jaké to bylo před svatbou s Tomášem. Vidím před sebou zlomenou ženu místo usměvavé dívky.

„Mami,“ šeptne nakonec Lucie, „pomůžeš mi? I když budu sama?“

Pevně ji obejmu: „Pomůžu ti vždycky – ale musíš chtít žít jinak.“

O týden později mi volá: „Mami, sbalila jsem si věci. Jdu k vám.“

Tomáš zuří – volá mi sprosté nadávky do telefonu, vyhrožuje soudem o Aničku. Ale já stojím za svou dcerou.

Dnes je to měsíc od chvíle, kdy Lucie odešla od Tomáše. Není to lehké – hledáme jí práci i školku pro Aničku, řešíme alimenty a soudy. Ale poprvé po dlouhé době vidím v Lucčiných očích jiskru naděje.

Někdy večer sedíme spolu u stolu a povídáme si o životě. „Mami,“ řekne Lucie tiše, „děkuju ti za všechno.“

A já přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla být trpělivější? Co byste udělali vy na mém místě?