Táta mi účtoval nájem za pokoj – teď čeká, že se o něj postarám

„Máš už osmnáct, Honzo. Od příštího měsíce mi budeš platit dva tisíce měsíčně za pokoj. Tak to prostě je.“

Seděl jsem tehdy u kuchyňského stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, a zíral na tátu, jak si klidně nalévá kafe. Máma už byla pár let po smrti a táta tvrdil, že mě tím připravuje na život. Ale já jsem to vnímal jako zradu. Byl jsem jeho jediný syn, a místo aby mě podržel, když mi bylo nejhůř, začal mi účtovat nájem za pokoj, ve kterém jsem vyrůstal.

Teď je mi třicet pět a stojím před jeho bytem na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. V ruce igelitku s nákupem a v hlavě zmatek. Táta je po mrtvici, sotva chodí, potřebuje pomoc. Volal mi minulý týden: „Honzo, potřebuju tě. Nemůžu si ani dojít na záchod.“

Odemknu dveře a ucítím zatuchlý vzduch. Táta sedí v křesle, televize hučí. „Konečně! Už jsem myslel, že nepřijdeš,“ zabručí.

„Měl jsem práci,“ odpovím tiše a položím tašku na stůl.

„Práci… Práci má každej. Ale já mám jen tebe.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevře. Vzpomenu si na ty roky, kdy jsem po škole běhal na brigády, abych měl na nájem i jídlo. Kamarádi šli na pivo, já počítal každou korunu. Táta nikdy neřekl děkuju. Jen kontroloval, jestli jsem zaplatil včas.

„Co jsi koupil?“ vytrhne mě z myšlenek.

„Chleba, mlíko, jogurty…“

„A ty moje prášky?“

„Jo, mám je tady.“

Podám mu krabičku a sleduju jeho ruce – třesou se. Najednou vypadá menší, slabší. Ale vztek ve mně pořád bublá.

„Honzo…“ začne po chvíli opatrně. „Já vím, že to nebylo lehký. Ale já jsem tě chtěl naučit postarat se sám o sebe.“

„A co když jsem potřeboval spíš obejmout? Nebo slyšet, že to zvládnu?“ vyhrkne ze mě dřív, než to stihnu zastavit.

Táta sklopí oči. „Já… neuměl jsem to jinak.“

Sedíme v tichu. Venku houká tramvaj a já přemýšlím, proč mám pocit, že mu pořád něco dlužím.

Doma mi manželka Jana říká: „Nemusíš tam chodit každý den. Má bratra, může pomoct i on.“

Ale brácha Petr bydlí v Praze a přijede jednou za měsíc. Všechno je na mně.

Jednou večer se pohádáme:

„Proč to děláš? Vždyť ti nikdy nic nedal!“ křičí Jana.

„Je to můj táta!“ vykřiknu zpátky. „Ať byl jakýkoli…“

„A co ty? Kdo se postará o tebe?“

Nevím. Nikdy jsem se neptal.

Další den u táty:

„Honzo… promiň.“

Zaskočí mě to. Nikdy jsem od něj neslyšel omluvu.

„Za co?“

„Za ten nájem… Za všechno. Bál jsem se, že tě nezvládnu vychovat sám.“

Najednou vidím starého muže, který má strach. Ne toho tvrdého chlapa z dětství.

Sednu si vedle něj a chvíli mlčíme.

„Víš… já ti odpouštím,“ řeknu nakonec tiše.

Nevím, jestli to myslím úplně vážně. Ale cítím úlevu.

Když odcházím domů, přemýšlím: Co vlastně znamená rodina? Je povinnost silnější než křivda? A dá se vůbec někdy úplně odpustit?

Co byste udělali vy? Máme povinnost starat se o rodiče, i když nám ublížili?