Jedno kliknutí, které změnilo všechno: Návrat do minulosti a staré rány

„To snad není možné…“ šeptám sama pro sebe, když zírám na obrazovku notebooku. Právě jsem dostala pozvánku do facebookové skupiny „Absolventi 1986 – Gymnázium Na Smetance“. Srdce mi buší jako o závod. Prstem přejíždím po seznamu členů a najednou ho vidím. Petr Novotný. Jeho jméno, jeho fotka – trochu zestárl, ale ty oči bych poznala mezi tisíci. Oči, které mi kdysi zlomily srdce.

„Mami, co to děláš?“ ozve se za mnou dcera Klára. Rychle zavírám notebook. „Nic, jen… vzpomínám na staré časy,“ odpovím a snažím se usmát. Ale uvnitř mě to vře. Všechno se mi vrací – maturitní ples, první polibek za školou, slzy na nádraží, když Petr odjížděl do Brna a slíbil, že se vrátí. Nikdy se nevrátil.

Celý večer nemůžu usnout. V hlavě mi běží otázky: Proč teď? Proč právě on? A proč mě to po tolika letech pořád bolí? Můj muž Tomáš si ničeho nevšiml. Už dávno jsme si zvykli na tiché večery, kdy každý sedí u svého telefonu. Ale dnes bych nejradši křičela.

Druhý den ráno mi přijde zpráva od spolužačky Jany: „Ahoj Hanko, viděla jsi, že se přidal i Petr? Prý se rozvedl a vrátil se do Prahy.“ Srdce mi poskočí a zároveň sevře. Rozvedl se? Vrátil se? Co to znamená?

V práci jsem jako tělo bez duše. Kolegové si všímají mé roztěkanosti. „Hanko, jsi v pohodě?“ ptá se šéfová paní Dvořáková. „Jasně, jen špatně jsem spala,“ zalžu. Jak bych jim mohla vysvětlit, že mě pronásleduje duch minulosti?

Večer otevřu skupinu znovu. Lidé sdílí fotky z osmdesátých let – smějeme se v lavicích, držíme se za ruce na školním výletě v Krkonoších… A pak to přijde. Petr přidá fotku z maturitního plesu. Jsme na ní spolu. On mě drží kolem pasu a já se na něj dívám s takovou láskou, až mě to bodne u srdce.

Nedokážu odolat a napíšu mu soukromou zprávu: „Ahoj Petře, dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?“ Odpoví téměř okamžitě: „Ahoj Haničko, mám radost, že ses ozvala. Můžeme se sejít na kávu?“

V tu chvíli mi hlavou proběhne celý můj život – svatba s Tomášem, narození Kláry, všechny ty roky rutiny a kompromisů. Co když jsem si vybrala špatně? Co když právě Petr byl ten pravý?

Na schůzku jdu s třesoucíma rukama. Sedíme v kavárně na Vinohradech, kde to voní po čerstvé kávě a skořici. Petr je starší, ale pořád má ten klukovský úsměv. Povídáme si o všem možném – o dětech, práci, životních zklamáních.

„Víš, Hanko,“ řekne najednou tiše, „já jsem tě nikdy nepřestal milovat.“

Zamrazí mě. „Petře… já mám rodinu.“

„Já vím,“ sklopí oči. „Ale musel jsem ti to říct.“

Cestou domů mám slzy v očích. Doma mě čeká Tomáš s večeří na stole – poprvé po letech si dal záležet. Klára si všimne mého rozpoložení: „Mami, jsi v pohodě?“

„Jsem,“ zalžu znovu a cítím tíhu viny.

Další dny jsou plné napětí. Petr mi píše každý den – vzpomínáme na staré časy, sdílíme tajemství, která jsme nikdy nikomu neřekli. Tomáš si všímá mé změny: „Co se děje? Máš někoho?“ vyhrkne jednoho večera.

„Ne… jen jsem potkala starého kamaráda,“ odpovím vyhýbavě.

„Hanko, já nejsem slepý,“ řekne smutně. „Už dlouho nejsi šťastná.“

A tehdy to praskne. Všechno mu řeknu – o Petrovi, o tom, jak mě jeho návrat rozrušil, o tom, že mám pocit, že jsem celý život žila podle očekávání druhých.

Tomáš mlčí dlouho. Pak řekne: „Možná bychom měli začít znovu – spolu nebo každý zvlášť.“

Sedím u okna a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím: Můžu zahodit všechno kvůli lásce z mládí? Nebo mám zůstat a bojovat za rodinu?

„Někdy jedno kliknutí změní celý život,“ říkám si tiše pro sebe.

Co byste udělali vy? Má cenu vracet se do minulosti? Nebo je lepší nechat spící vzpomínky spát?