«Uklidila jsem kuchyň své snachy: Její reakce mě zaskočila»

Jmenuji se Jana a žiji v malebné vesnici nedaleko Brna. Můj syn, Tomáš, se před dvěma lety oženil s Lenkou. Lenka je milá a pracovitá žena, a i když si neříkáme mami a dcero, máme mezi sebou hezký vztah. Když se jim narodila malá Ema, byla jsem nadšená, že mohu být babičkou.

První měsíce po porodu byly pro Lenku náročné. Ema byla neklidné miminko a Lenka se snažila zvládnout novou roli matky. Nabídla jsem jí pomoc, jak jen to šlo. Vařila jsem jim obědy, hlídala Emu, aby si Lenka mohla na chvíli odpočinout, a občas jsem uklidila jejich byt.

Jednoho dne jsem přišla k nim domů a viděla, že kuchyň je v nepořádku. Nádobí bylo všude a podlaha potřebovala vytřít. Rozhodla jsem se, že to uklidím, abych Lence ulehčila. Když se vrátila z procházky s Emou, čekala jsem, že bude ráda.

Místo toho se na mě Lenka podívala s výrazem, který jsem u ní nikdy neviděla. «Jano, proč jsi to udělala?» zeptala se mě ostře. Byla jsem zaskočená. «Chtěla jsem ti jen pomoct,» odpověděla jsem nejistě.

Lenka si povzdechla a řekla: «Vím, že to myslíš dobře, ale cítím se, jako bych nezvládala svou vlastní domácnost. Jako bych byla špatná matka a manželka.» Její slova mě zasáhla. Nikdy by mě nenapadlo, že moje pomoc může být vnímána takto.

Sedly jsme si ke stolu a začaly si povídat. Lenka mi vysvětlila, že se cítí pod tlakem být perfektní ve všem, co dělá. Uvědomila jsem si, že moje dobré úmysly mohly způsobit více škody než užitku.

Omluvila jsem se jí a slíbila, že příště budu respektovat její prostor a potřeby. Lenka mi poděkovala za pochopení a řekla, že si váží mé pomoci, ale že potřebuje čas a prostor najít svůj vlastní rytmus.

Od té doby jsme si nastavily jasná pravidla ohledně pomoci a naše vztahy se ještě více upevnily. Naučila jsem se, že někdy je nejlepší pomocí jen být nablízku a naslouchat.