Když láska nestačí: Příběh matky, která nemůže soupeřit s bohatými rodiči zeťáka
„Mami, proč mi nikdy nemůžeš pomoct tak jako rodiče od Petra?“ Ana stála ve dveřích mého malého bytu na sídlišti v Brně a její hlas byl ostrý jako lednový vítr. V ruce držela tašku s nákupem, který jsem jí sotva mohla zaplatit. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce svírá.
„Aničko, víš přece, že mám jen tu penzi…“ začala jsem tiše, ale ona mě přerušila: „To je pořád dokola! Všichni kolem mají babičky, co jim platí kroužky, kupují nové boty a vozí vnoučata na výlety. Jen já musím pořád šetřit a vysvětlovat dětem, proč nemůžeme jet do aquaparku.“
Zůstala jsem stát u kuchyňské linky a dívala se na ni. Moje jediná dcera. Vzpomněla jsem si, jak jsem ji před lety držela v náručí v porodnici na Obilním trhu. Tehdy jsem si slíbila, že pro ni udělám všechno na světě. Ale svět se změnil. Můj muž zemřel před deseti lety na rakovinu a já zůstala sama s malým důchodem a starým bytem.
Ana se vdala za Petra před pěti lety. Jeho rodiče mají firmu na stavební materiál v Modřicích a žijí v krásném domě se zahradou. Když se narodila jejich první dcera Terezka, tchán koupil kočárek za dvacet tisíc. Já jsem mohla přispět jen pletenou dekou. Když slavili Vánoce, pod jejich stromkem byly hromady dárků – tablety, značkové oblečení, lego za tisíce. Já jsem přinesla domácí perník a knížku z Levných knih.
„Mami, já vím, že se snažíš…“ řekla Ana tišeji, když viděla můj výraz. Ale pak dodala: „Jenže někdy mám pocit, že pro tebe nejsme priorita.“
To mě bodlo do srdce víc než všechny její předchozí výčitky. „Aničko,“ zašeptala jsem, „ty jsi pro mě všechno. Ale nemůžu ti dát víc, než mám.“
Sedly jsme si ke stolu. Ana si povzdechla: „Víš, když Petr přijde domů a vypráví, co všechno jeho máma zase koupila dětem… Připadám si méněcenná. A pak se zlobím na tebe, protože mám pocit, že kdybys mohla víc pomoct…“
„Ale já nemůžu,“ zopakovala jsem zoufale. „Mám sotva na nájem a léky.“
Chvíli bylo ticho. Pak Ana vstala: „Musím jít. Petr čeká.“
Zůstala jsem sama v kuchyni. Dívám se na starý ubrus po mamince a přemýšlím: Je moje láska opravdu tak málo? Proč dnes všechno měříme penězi? Proč nestačí objetí, podpora, společné chvíle?
Vzpomněla jsem si na dětství v malé vesnici u Vyškova. Moji rodiče nikdy neměli moc peněz, ale byli jsme spolu šťastní. Dnes je všechno jiné. Děti chtějí mobily, tablety, zážitky za tisíce korun. A já? Já mám jen čas a lásku.
Za pár dní mi Ana volala: „Mami, můžeš pohlídat děti v sobotu? Máme s Petrem výročí.“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem rychle. Těšila jsem se na vnučky – Terezku a malou Klárku. Připravila jsem jim palačinky a vytáhla staré deskové hry.
Když přišly, Terezka hned povídala: „Babičko, babička Jana nám koupila nové brusle! A pojedeme s nimi do Alp!“ Klárka se chlubila novou panenkou.
Usmála jsem se: „To je krásné! Ale dnes si zahrajeme Člověče, nezlob se a upečeme koláč.“
Večer, když holky usínaly v mé posteli pod starou peřinou, Terezka šeptla: „Babičko, ty jsi jiná než babička Jana.“
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.
„S tebou je to klidné… A voníš po vanilce,“ usmála se ospale.
Pohladila jsem ji po vlasech a v očích mě pálily slzy.
Druhý den ráno přišla Ana pro děti. Byla unavená a podrážděná.
„Mami, proč jsi jim nedala aspoň nějaké sladkosti? Jana jim vždycky koupí čokolády…“
„Pekly jsme koláč,“ odpověděla jsem tiše.
Ana si povzdechla: „Já už nevím… Někdy mám pocit, že nikdy nebudeme mít to, co ostatní.“
Objala jsem ji: „Aničko, možná nemáme peníze jako oni. Ale máme sebe.“
Nevím, jestli mě slyšela. Odešla rychle s dětmi za ruku.
Zůstala jsem sedět u stolu a dívala se z okna na šedé paneláky. V hlavě mi zněla její slova: Proč nejsme jako ostatní? Proč nestačí láska?
Někdy mám pocit, že dnešní svět je příliš tvrdý pro lidi jako já. Že láska už není dostatečná měna. Ale pak si vzpomenu na Terezčinu větu o vanilce… Možná přece jen dávám svým dětem a vnoučatům něco jiného – něco, co peníze nekoupí.
Možná je čas přestat se srovnávat a začít věřit tomu málu, co mám.
Řekněte mi – opravdu dnes láska nestačí? Nebo jsme jen zapomněli vidět její hodnotu?