Samozřejmě tě nenechám na holičkách, řekla mi sestra. Pak si ale řekla o peníze na dětské oblečení.

„Samozřejmě tě nenechám na holičkách, Jitko,“ slyšela jsem v telefonu Janin hlas, který se snažil znít klidně, ale já v něm poznala napětí. „Jen… potřebovala bych půjčit na dětské oblečení. Však víš, jak rychle z toho vyrostou.“

Stála jsem u kuchyňské linky, v ruce hrnek s vlažnou kávou, a dívala se z okna na šedivý dvorek paneláku v Brně-Židenicích. V hlavě mi vířily otázky. Proč zase já? Proč vždycky musím být ta, která drží rodinu pohromadě? Ale Jana je přece moje sestra. Když jsme byly malé, držely jsme spolu proti všem – proti mámě, která byla věčně unavená a protivná, i proti tátovi, který pil a pak křičel. Teď je to jiné. Teď je to o penězích, o dětech, o manželstvích, která skřípou.

„Jani, co se vlastně stalo v té práci?“ zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem, že její muž Petr ji už dlouho tlačil, aby zůstala doma s dětmi. Prý je to lepší pro rodinu. Prý to zvládnou z jeho platu. Ale já věděla své – Petr nikdy nebyl spolehlivý. Měnil zaměstnání jako ponožky a když měl špatnou náladu, dokázal být pěkně zlý.

„Víš… Petr říkal, že bych měla být víc doma. Že kluci mě potřebují. A pak… no, prostě jsem dala výpověď. Jenže jeho firma teď propouští a on má jen poloviční úvazek.“

Zhluboka jsem se nadechla. „A co teď budeš dělat?“

„Hledám něco na poloviční úvazek. Ale všude chtějí buď plný úvazek, nebo zkušenosti, které nemám. A do toho všechno zdražuje… Jitko, já fakt nevím.“

V tu chvíli jsem cítila směs lítosti a vzteku. Lítosti nad Janou, která byla vždycky ta hodná a poslušná. Vzteku na Petra, který ji do téhle situace dostal. A taky trochu vzteku na sebe – že neumím říct ne.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec tiše. „Pošlu ti něco na účet. Ale musíš mi slíbit, že si najdeš práci podle sebe, ne podle Petra.“

Chvíli bylo ticho. „Děkuju… Víš, že bych tě nikdy neprosila, kdyby to nebylo vážné.“

Zavěsila jsem a sedla si ke stolu. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme s Janou jako děti seděly pod stolem a šeptaly si tajemství. Jak jsme si slibovaly, že nikdy nedopustíme, aby nás někdo ovládal nebo nám ubližoval.

Ale život je jiný než dětské sliby.

Za pár dní mi Jana volala znovu. „Jitko… Petr je zase bez práce. Doma je dusno. Kluci jsou pořád nemocní a já už nevím kudy kam.“

„A co tvoje práce?“

„Na pohovoru mě odmítli. Prý mám moc dlouhou pauzu v životopise.“

Cítila jsem bezmoc i vztek. „Jani, musíš něco změnit! Nemůžeš pořád čekat, že tě Petr zachrání!“

„Já vím… Ale bojím se. Když mu něco řeknu, začne křičet nebo odejde z domu.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o peníze. Že Jana je uvězněná ve vztahu, kde nemá hlas ani sílu rozhodovat sama za sebe.

Začala jsem jí pomáhat hledat práci přes známé. Nabídla jsem jí, že může s kluky přijet na víkend ke mně do bytu v Králově Poli – aspoň si odpočine od Petra a já uvidím synovce.

Jednoho pátečního večera přijela Jana s kluky – unavená, bledá, s kruhy pod očima. Kluci byli rozjívení a hned běželi k televizi.

Sedly jsme si do kuchyně.

„Jitko… myslíš, že bych to zvládla sama?“ zeptala se najednou tiše.

Podívala jsem se na ni – na její ruce svírající hrnek čaje, na oči plné slz.

„Jani, zvládla bys to. Ale musíš chtít kvůli sobě i kvůli klukům.“

Rozplakala se.

Ten večer jsme mluvily dlouho do noci. O dětství, o snech, které jsme měly. O tom, jak nás rodiče naučili bát se říct svůj názor. O tom, jak těžké je odejít ze vztahu, i když víš, že ti škodí.

Další týdny byly plné napětí. Jana začala chodit na pohovory a pomalu si budovala sebevědomí. Petr zuřil – vyčítal jí všechno možné: že není doma dost často, že utrácí peníze za cestu do města.

Jednou večer mi Jana volala: „Jitko… dneska mě Petr uhodil.“

Ztuhla jsem.

„Musíš odejít,“ řekla jsem rozhodně.

Za dva dny stála Jana s kufrem a dvěma kluky před mým bytem.

Bylo to těžké období – tři měsíce v malém bytě s dvěma dětmi a sestrou plnou strachu a nejistoty. Ale pomalu se vše začalo lepšit. Jana našla práci v knihovně na poloviční úvazek a kluci začali chodit do nové školy.

Petr se snažil kontaktovat Janu i děti – posílal výhružné zprávy i prosby o návrat. Ale Jana už byla jiná – silnější.

Jednoho večera jsme seděly u stolu a Jana řekla: „Děkuju ti za všechno, Jitko. Bez tebe bych to nezvládla.“

Usmála jsem se skrz slzy.

Teď už vím, že rodina není jen o krvi nebo povinnosti pomáhat za každou cenu. Je to o odvaze říct dost a stát při sobě i ve chvílích, kdy je to nejtěžší.

Někdy si ale říkám: Kolik žen kolem nás žije v podobném strachu? A kolik z nich má někoho, kdo jim podá pomocnou ruku? Co byste udělali vy?