Mezi dvěma ohni: Můj boj se tchyní

„Tohle jídlo jsi vařila ty, nebo jsi ho koupila v supermarketu?“ pronesla paní Novotná s ledovým klidem, zatímco Petr seděl u stolu a tvářil se, že neslyší. V tu chvíli jsem měla chuť talíř s bramborovým salátem prostě hodit o zeď. Místo toho jsem jen sevřela ruce v klíně a snažila se usmát. „Vařila jsem ho sama, paní Novotná,“ odpověděla jsem tiše.

Bylo to už půl roku, co jsem se za Petra provdala. Myslela jsem si, že když se vezmeme, všechno bude jednodušší. Ale jeho matka byla jako stín, který nás neustále pronásledoval. Každý víkend jsme museli k ní na oběd, kde mi s úsměvem předhazovala, jak ona zvládala domácnost, když byl Petr malý. „Víš, Petro, když jsi byl v jeho věku, už jsem měla dům uklizený a oběd na stole v deset dopoledne,“ říkávala a Petr jen přikyvoval.

Jednou večer, když jsme s Petrem seděli v obýváku a já si stěžovala na její poznámky, jen pokrčil rameny. „To je prostě máma. Musíš si zvyknout.“ Ale já jsem si zvyknout nechtěla. Chtěla jsem být přijata. Chtěla jsem, aby mě uznávala jako součást rodiny.

Začala jsem se snažit ještě víc. Pekla jsem koláče podle jejích receptů, uklízela byt do posledního smítka a dokonce jsem se naučila plést ponožky, protože „správná žena by to měla umět“. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc mi dávala najevo, že nikdy nebudu dost dobrá.

Jednoho dne přišla nečekaně na návštěvu. Byla jsem v práci a Petr ji pustil dovnitř. Když jsem přišla domů, našla jsem ji v kuchyni, jak prohlíží mou lednici. „Máš tu nějak málo zeleniny,“ poznamenala a já cítila, jak mi rudnou tváře. „Pracuju na plný úvazek, nemám vždycky čas,“ bránila jsem se. „To je otázka priorit,“ odpověděla suše.

Začala jsem být podrážděná i na Petra. Proč mě nikdy nebrání? Proč jí nikdy neřekne, že už nejsme děti? Jednou večer jsme se kvůli tomu pohádali. „Proč jí všechno dovolíš? Proč jí nikdy neřekneš, ať mě nechá být?“ křičela jsem na něj. „Je to moje máma! Co po mně chceš?“ vykřikl zpátky.

V práci jsem byla čím dál unavenější. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Děje se něco doma?“ ptala se mě Jana z účtárny. Jen jsem pokrčila rameny. Komu bych to taky vyprávěla? Kdo by pochopil ten pocit bezmoci?

Jednoho dne mi Jana navrhla: „Proč si s ní prostě nepromluvíš? Řekni jí, jak se cítíš.“ Ta myšlenka mě děsila. Ale zároveň jsem věděla, že už to takhle dál nejde.

Příští neděli jsem si připravila plán. Po obědě, když Petr odešel s otcem do garáže, jsem zůstala s paní Novotnou sama v kuchyni. Srdce mi bušilo až v krku. „Paní Novotná… můžu s vámi mluvit?“ začala jsem opatrně.

Podívala se na mě přes brýle. „Samozřejmě.“

„Chtěla bych… chtěla bych být součástí vaší rodiny. Snažím se dělat všechno správně, ale mám pocit, že vás pořád zklamávám.“

Chvíli bylo ticho. Pak si povzdechla: „Víš, já jen nechci, aby Petr trpěl. Mám strach, že nebude šťastný.“

„Ale on je šťastný! A já taky chci být šťastná… s vámi všemi.“

Dlouho jsme spolu mluvily. O jejích obavách, o mých pocitech méněcennosti. Poprvé jsem ji viděla jinak – jako ženu, která má strach o svého syna a neumí to jinak vyjádřit.

Od té doby se něco změnilo. Neříkám, že jsme nejlepší kamarádky. Ale začaly jsme spolu víc mluvit. Petr si všiml změny a byl rád.

Ale někdy si říkám – proč je tak těžké najít pochopení mezi dvěma ženami v jedné rodině? Proč máme potřebu bojovat místo toho, abychom si pomáhaly?

Co myslíte vy? Máte podobnou zkušenost? Jak jste ji zvládli?