Když domov přestane být útočištěm: Příběh jedné matky

„Petro, kde jsi byla tak dlouho?!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem za sebou zavřela dveře. V ruce jsem držela malého Tomáška, který už dávno usnul v kočárku cestou z procházky. V hlavě mi hučelo z únavy, ale hlas mého manžela Pavla mě okamžitě probudil do reality.

„Byli jsme jen v parku, Tomášek nechtěl domů,“ odpověděla jsem tiše a snažila se nevzbudit syna. Pavel stál u stolu, ruce v bok, a jeho pohled byl ledový. „V parku? Tři hodiny? Myslíš si, že nemám nic lepšího na práci než tu na vás čekat?“

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Ještě před rokem by mě taková poznámka zaskočila, dnes už jsem si na ni skoro zvykla. Ale nikdy to nebolelo míň. Když jsem byla těhotná, Pavel byl jiný – starostlivý, pozorný, těšil se na dítě. Po porodu se ale něco změnilo. Začal být podrážděný, často křičel kvůli maličkostem. A když jsem po půl roce nastoupila zpátky do práce na částečný úvazek v místní knihovně, jeho výbuchy byly čím dál častější.

„Myslíš si, že když chodíš do práce, můžeš si dělat, co chceš?“ vyčetl mi jednou večer, když Tomášek konečně usnul. „Já tady makám celý den a ty si chodíš po kavárnách s kamarádkama.“

„Pavle, já pracuju. Potřebujeme ty peníze,“ snažila jsem se vysvětlit. Ale on jen mávl rukou a odešel do ložnice.

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domě. Každý den jsem pečlivě plánovala, kdy přijdu domů, abych Pavla moc nenaštvala. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu. Když jsem byla s Tomáškem venku, dívala jsem se na hodinky a počítala minuty. Přitom jsem vždycky chtěla velkou rodinu, domov plný smíchu a pohody.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a plakala potichu do hrníčku s čajem. Maminka mi volala každý týden a ptala se, jak se máme. Nikdy jsem jí neřekla pravdu. „Všechno je v pořádku,“ lhala jsem pokaždé. Styděla jsem se přiznat, že nejsem šťastná.

Jednou mě Pavel obvinil, že zanedbávám domácnost. „Podívej se na ten nepořádek! Co tu celý den děláš?“ křičel a bouchl pěstí do stolu tak silně, až Tomášek začal plakat. V tu chvíli mi došlo, že už nejde jen o mě. Musím chránit i svého syna.

Začala jsem hledat pomoc na internetu. Našla jsem diskusní fórum pro ženy v podobné situaci. Četla jsem příběhy jiných Češek – některé byly horší než ten můj, jiné podobné. Dodalo mi to odvahu svěřit se kamarádce Lucii.

„Petro, tohle není normální,“ řekla mi Lucie pevně. „Musíš něco udělat. Kvůli sobě i Tomáškovi.“

Ale co mám dělat? Kam bych šla? Mám opustit vlastní domov? V hlavě mi vířily otázky bez odpovědí.

Jednoho dne přišel Pavel domů dřív a našel mě, jak si balím pár věcí do tašky. „Co to děláš?“ zeptal se podezřívavě.

„Jedeme s Tomáškem na víkend k mamince,“ odpověděla jsem tiše.

„Aha, takže utíkáš? To je tvoje řešení?“

„Neutíkám,“ řekla jsem a poprvé za dlouhou dobu se mu podívala do očí. „Potřebuju si odpočinout.“

Pavel chvíli mlčel a pak odešel z místnosti.

U maminky bylo ticho a klid. Tomášek si hrál na koberci a já poprvé po dlouhé době cítila úlevu. Maminka si všimla mých kruhů pod očima a ptala se: „Děje se něco mezi tebou a Pavlem?“

Zlomila jsem se a všechno jí řekla. Plakala jsem jí v náručí jako malá holka.

„Petruško, nemusíš tam zůstávat za každou cenu,“ řekla mi maminka tiše.

Ale já pořád váhala. Co když to bez Pavla nezvládnu? Co když Tomášek bude vyrůstat bez otce?

Po návratu domů bylo pár dní ticho před bouří. Pavel byl odměřený, ale nekřičel. Doufala jsem v zázrak. Ale jednoho večera přišel opilý domů a začal mi vyčítat všechno možné – od špatně uvařené večeře až po to, že prý rozhazuju peníze za zbytečnosti.

Tomášek se schoval pod stůl a já v tu chvíli věděla, že už nemůžu dál čekat na změnu.

Druhý den ráno jsem zavolala Lucii a požádala ji o pomoc s přestěhováním pár věcí k mamince. Pavel byl v práci a já měla pár hodin náskok.

Když jsme odcházely z bytu, podívala jsem se naposledy na náš společný domov – místo, kde mělo být bezpečí a láska, ale kde zůstaly jen výčitky a strach.

Teď žiju s Tomáškem u maminky. Není to snadné – mám strach z budoucnosti, nevím, jak to zvládnu finančně ani jak vysvětlím Tomáškovi, proč tatínek není s námi doma.

Ale poprvé po dlouhé době spím klidněji.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi snahou zachránit rodinu a ochranou sebe sama? Kolik toho má člověk vydržet kvůli dítěti? Co byste udělali vy na mém místě?