Neženi se, Ivano! – Útěk nevěsty před tyranskou rodinou ženicha

„Ivano, už jsi vybrala šaty? Musíme to stihnout do pátku, jinak nebude čas na úpravy!“ hlas paní Novotné, Petrovy matky, mě bodl jako ledová sprcha. Seděla jsem u kuchyňského stolu v jejich domě na okraji Plzně a v ruce svírala hrnek s vlažným čajem. „Ano, paní Novotná, už jsem se dívala na pár modelů,“ odpověděla jsem tiše a snažila se skrýt třes v hlase. Petr seděl vedle mě a bez jediného slova listoval mobilem.

Všichni kolem mě plánovali svatbu, jako by to byla jejich vlastní událost. Já byla jen figurka na šachovnici, kterou přesouvají podle svých představ. Každý den jsem slyšela nové požadavky: „Ivano, musíš pozvat i tetu Alenu, jinak bude ostuda!“ „Ivano, na hostině nesmí chybět svíčková, Petr ji miluje!“ „Ivano, doufám, že si vezmeš naše příjmení, je to tradice.“

Jednoho večera jsem seděla s maminkou v našem malém bytě na Lochotíně. „Mami, myslíš, že dělám chybu?“ zeptala jsem se a oči mi zvlhly. Maminka mě pohladila po vlasech. „Ivanko, hlavně musíš být šťastná ty. Nejde o to, co chtějí ostatní.“ Ale jak mám být šťastná, když mám pocit, že se dusím?

Petr byl vždycky milý, ale poslední měsíce byl čím dál víc pod vlivem své matky. Když jsem mu řekla, že bych chtěla menší svatbu jen s nejbližšími, odpověděl: „Víš, že máma by to neunesla. Chce velkou oslavu.“ Když jsem navrhla, že bychom mohli jet na svatební cestu do Beskyd místo do Chorvatska, kde už byli třikrát za poslední rok, jen pokrčil rameny: „To musíš probrat s mámou.“

Začala jsem mít noční můry. Zdálo se mi, že stojím v bílé róbě před oltářem a kolem mě jsou stovky lidí, kteří na mě ukazují prstem a šeptají si. Probudila jsem se zpocená a srdce mi bušilo až v krku.

Jednoho rána jsem se probudila s jasným pocitem: musím něco změnit. Vzala jsem si den volna a šla na procházku do Borského parku. Sedla jsem si na lavičku a sledovala kachny na rybníce. V hlavě mi zněla slova mé maminky: „Musíš být šťastná ty.“ Ale jak?

Večer přišla další hádka. Paní Novotná mi volala: „Ivano, zítra přijede celá rodina z Moravy. Musíš upéct koláče! A nezapomeň na bezlepkové pro tetu Jitku.“ Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. „Paní Novotná, já zítra nemůžu… mám práci,“ pokusila jsem se odporovat. „Ale Ivano! To je tvoje povinnost! Chceš snad hned na začátku dělat ostudu?“

Petr stál opodál a jen bezmocně pokrčil rameny. „Promiň, máma je taková…“ řekl tiše.

Ten večer jsem poprvé nahlas řekla: „Já už to nechci.“ Sama sobě do zrcadla v koupelně. Slzy mi tekly po tvářích a ruce se mi třásly. Ale věděla jsem, že to musím říct i Petrovi.

Druhý den ráno jsem ho pozvala na kávu do malé kavárny u náměstí Republiky. Seděli jsme naproti sobě a já hledala slova. „Petře… já mám pocit, že se vdávám ne za tebe, ale za tvoji rodinu.“ Díval se na mě nechápavě. „Ale vždyť to je normální… Rodina je důležitá.“

„Ano, ale já už nevím, kdo vlastně jsem. Všechno rozhoduje tvoje máma. Ty… ty mě nikdy nepodpoříš.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „Možná máš pravdu… Ale já nechci jít proti mámě.“

V tu chvíli mi došlo, že tady není místo pro mě. Že pokud teď neuteču, ztratím samu sebe navždy.

Večer jsem sbalila pár věcí a odešla zpět k mamince. Paní Novotná mi volala asi desetkrát. Petr mi napsal dlouhou zprávu o tom, jak ho zklamávám a jak jeho rodina nikdy neodpustí tu ostudu.

První dny byly těžké. Cítila jsem se provinile a osaměle. Ale pak přišel klid. Začala jsem znovu chodit na keramiku, vídat se s kamarádkami a pomalu nacházela samu sebe.

Dnes už vím, že štěstí není v tom vyhovět všem kolem sebe. A někdy je lepší utéct před svatbou než celý život utíkat před sebou samou.

Možná bych měla být silnější dřív… Ale kolik žen kolem nás žije život podle očekávání ostatních? Kolik z nás má odvahu říct: „Dost!“? Co byste udělali vy na mém místě?