Zbyteční takoví prarodiče: Příběh o nenaplněných očekáváních a rodinných zklamáních

„Tak co, Jitko, už jste si našli ten vysněný domek?“ ozvala se paní Novotná s úsměvem, který mi vždycky připadal trochu falešný. Seděli jsme u nich v obýváku, kde na stěnách visely obrazy za desítky tisíc a na stole voněla káva z Itálie. Můj muž Petr se na mě podíval, jako by čekal, že odpovím za oba.

„Ještě ne, mami,“ řekla jsem tiše. „Hypotéky jsou teď šílené a s našimi platy…“

Pan Novotný si odkašlal a přerušil mě: „No jo, dneska je to těžké. Ale my jsme si taky všechno museli vybojovat sami. Nikdo nám nic nedal.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Věděla jsem, že mají na účtu miliony. Věděla jsem, že by nám mohli pomoct – třeba jen půjčit částku na akontaci. Ale místo toho nám opakovali tuhle pohádku o tom, jak si všechno museli vydřít. Jenže oni začínali v jiné době, kdy byty stály zlomek toho, co dnes.

Cestou domů jsme s Petrem mlčeli. V autě bylo dusno. Když jsme zaparkovali před naším malým bytem v paneláku na Jižním Městě, Petr konečně promluvil: „Možná bychom se jich měli přestat ptát.“

„A co máme dělat? Máme čekat dalších deset let? Nebo mít druhé dítě v tomhle dvoupokojáku?“ vybuchla jsem.

Petr jen pokrčil rameny. Věděla jsem, že ho to taky bolí. Ale jeho rodiče byli vždycky neústupní. Všechno si nechávali pro sebe – peníze, city, i vzpomínky.

Začala jsem být naštvaná nejen na ně, ale i na Petra. Proč se za nás nikdy pořádně nepostaví? Proč jim neřekne, jak moc nás to ničí? Místo toho se uzavíral do sebe a já měla pocit, že v tom bojuji sama.

Jednou večer jsem seděla u počítače a prohlížela inzeráty na byty. Každý byl dražší než ten předchozí. Najednou se mi do očí nahrnuly slzy. Slyšela jsem, jak si naše dcera Anička v pokojíčku hraje s panenkami a šeptá jim: „Až budeme mít velký dům, budeš mít vlastní postýlku.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o mě. Že tenhle boj je i o ni.

Druhý den jsem se rozhodla promluvit s Petrem naplno.

„Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju vědět, že aspoň ty stojíš při mně. Že to chceš řešit.“

Petr seděl u stolu a díval se do hrnku s čajem. „Já vím, Jitko. Ale oni jsou prostě takoví… Nikdy nic nedají zadarmo.“

„Ale my nejsme cizí lidi! Jsme jejich rodina! Copak jim na nás nezáleží?“

Petr mlčel. A já poprvé pocítila opravdovou samotu.

Začala jsem se vyhýbat návštěvám u Novotných. Když jsme tam museli jít kvůli narozeninám nebo svátkům, hrála jsem divadlo – usmívala se a předstírala vděčnost za dárky typu luxusní čokoláda nebo drahé víno. Ale uvnitř mě to žralo.

Jednou jsem slyšela paní Novotnou v kuchyni šeptat kamarádce: „Jitka pořád něco chce… Dneska mladí neumějí být vděční za to, co mají.“

V tu chvíli jsem měla chuť odejít a už se nikdy nevrátit.

Naše manželství začalo skřípat. Hádali jsme se kvůli penězům, kvůli rodičům, kvůli budoucnosti. Anička byla čím dál smutnější a často se ptala: „Mami, proč nemůžeme mít zahradu jako Terezka?“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na panelákové světla kolem sebe. Přemýšlela jsem, jestli je chyba ve mně. Jestli jsem moc náročná. Jestli bych měla být vděčnější za to málo, co máme.

Ale pak jsem si vzpomněla na své dětství – na babičku a dědu z Moravy, kteří by dali poslední korunu jen proto, abychom byli šťastní. Na jejich otevřenost a lásku.

A došlo mi, že nejde jen o peníze. Jde o pocit bezpečí a sounáležitosti. O vědomí, že když přijde těžká chvíle, rodina tě podrží.

Jednoho dne jsme dostali pozvánku na rodinnou oslavu Novotných – slavili výročí svatby v luxusní restauraci v centru Prahy. Seděla jsem u stolu vedle paní Novotné a snažila se zapojit do konverzace.

„Tak co Anička? Už chodí do kroužků?“ zeptala se mě.

„Ano, chodí na balet a keramiku,“ odpověděla jsem.

„To je dobře,“ přikývla paní Novotná. „Děti musí něco umět.“

Chtěla jsem jí říct, že ty kroužky platíme z posledních peněz. Že někdy nemáme ani na lepší jídlo. Ale místo toho jsem mlčela.

Po večeři mě pan Novotný odvedl stranou.

„Jitko,“ začal vážně. „Víme, že to nemáte lehké. Ale každý si musí projít svým bojem. My vám nechceme brát možnost něco dokázat sami.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé v životě řekla nahlas to, co mě tolik let tížilo:

„Ale my už jsme toho dokázali dost! Chceme jen trochu podpory… Nejde o peníze, jde o pocit, že nám věříte a stojíte za námi.“

Pan Novotný sklopil oči a odešel.

Cestou domů jsem brečela. Petr mě držel za ruku a poprvé po dlouhé době řekl: „Máš pravdu. Zkusím s nimi ještě jednou promluvit.“

Nevím, jestli se něco změní. Možná nikdy nebudeme mít dům snů ani dokonalou rodinu podle představ z časopisů.

Ale jedno vím jistě: někdy je bolest z odmítnutí horší než jakýkoliv nedostatek peněz.

A tak se ptám – opravdu jsou peníze důležitější než blízkost a pochopení? Kolik rodin už rozbily nenaplněné očekávání a mlčení místo upřímnosti?