Když jsem nedokázala říct ne: Příběh o ztracené knize a rodinných poutech

„To je krásná obálka. Můžu si ji půjčit?“ Viktorčin hlas mě vytrhl z myšlenek, když jsme seděly v babiččině obýváku mezi šustěním balicího papíru a vůní vanilkových rohlíčků. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme se s rodinou sešli na Vánoce všichni pohromadě. Viktorie, dcera tety Aleny, byla pro mě vždycky spíš cizí než příbuzná – potkávaly jsme se jen na svatbách a pohřbech, nikdy jsme si nebyly blízké.

Podívala jsem se na ni a pak na knihu v jejích rukou. Byla to moje srdcovka – „Bílá nemoc“ od Karla Čapka, vydání z roku 1972, které jsem našla v antikvariátu za poslední kapesné z brigády. Chtěla jsem říct ne. Opravdu jsem chtěla. Ale v místnosti bylo ticho, všichni poslouchali a já cítila, jak se mi potí dlaně.

„Jasně, klidně si ji půjč,“ vyhrkla jsem nakonec a snažila se usmát. Viktorie se na mě vděčně usmála, aniž by tušila, jak moc mě to stálo. Knihu si strčila do kabelky a já cítila, jak mi něco uvnitř puklo.

Dny plynuly a já na knihu nemohla přestat myslet. Psala jsem Viktorii zprávu: „Ahoj, jen se chci zeptat, jak se ti líbí ta Čapkova Bílá nemoc?“ Odpověděla až za tři dny: „Ještě jsem nezačala číst, mám teď hodně práce.“

Začala jsem být nervózní. Kniha pro mě znamenala víc než jen příběh – byla to vzpomínka na léto, kdy jsem poprvé pocítila svobodu dospělosti. Každý večer jsem si představovala, jak leží někde zapomenutá pod hromadou časopisů nebo – nedejbože – s ohnutými rohy.

Maminka si všimla mé špatné nálady. „Co se děje, Aničko?“ zeptala se jednoho večera u večeře.

„Nic… jen bych chtěla zpátky tu svou knihu,“ zamumlala jsem.

Tatínek se zasmál: „To je přece rodina! Viktorka ti ji určitě vrátí.“

Ale já věděla své. V naší rodině bylo vždycky důležité být milý a ochotný. Babička říkávala: „Hodná holka nikdy nedělá scény.“ Jenže já měla pocit, že pokud si o knihu neřeknu, ztratím něco ze sebe.

Po týdnu jsem Viktorii napsala znovu: „Ahoj, mohla bych tě poprosit, jestli bys mi mohla tu knihu vrátit? Ráda bych si ji znovu přečetla.“ Tentokrát odpověděla hned: „Jasně, přinesu ji příští týden na návštěvu k babičce.“

Ulevilo se mi jen na chvíli. Když přišla sobota a my se opět sešli u babičky, Viktorie přišla bez knihy. „Promiň, úplně jsem zapomněla! Příště ji určitě vezmu,“ řekla s úsměvem.

Cítila jsem vztek i stud zároveň. Všichni kolem nás jedli koláče a povídali si o politice, zatímco já přemýšlela, jestli mám právo být naštvaná. V noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem o tom, proč je pro mě tak těžké říct si o něco zpět. Proč mám pocit viny za to, že chci zpátky něco svého?

Další týden jsem Viktorii zavolala. Ruce se mi třásly.

„Ahoj Viktorie, promiň, že tě zase otravuju… Ale opravdu bych potřebovala tu knihu zpátky. Je pro mě hodně důležitá.“

Chvíli bylo ticho. Pak povzdechla: „Víš co? Já ji nemůžu najít. Asi jsem ji nechala u přítele v Praze.“

V tu chvíli mi bylo do breku. Snažila jsem se ovládnout hlas: „Můžeš mi dát vědět, až ji najdeš? Opravdu je to pro mě důležité.“

Další měsíc byl plný výmluv – jednou byla nemocná, pak zase odjela na služební cestu. Mezitím mi maminka radila: „Nech to být, Aničko. Je to jen kniha.“ Ale já věděla, že nejde jen o papír a vazbu.

Jednoho dne mi přišla zpráva: „Našla jsem ji! Můžeme se sejít v kavárně Na půl cesty?“ Srdce mi poskočilo radostí i nervozitou.

V kavárně seděla Viktorie s knihou na stole. Byla trochu pomačkaná a měla ohnutý roh na obálce. Podívala jsem se na ni a cítila směs úlevy a smutku.

„Promiň… asi jsem ti ji trochu poničila,“ řekla rozpačitě.

„To nevadí,“ zalhala jsem automaticky. Ale vadilo mi to. Hodně.

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, proč je pro mě tak těžké stát si za svým. Proč mám pocit viny za to, že chci zpět něco svého? Proč je v naší rodině tak těžké říct ne?

Možná bychom měli přestat učit dcery být jen hodné holky a začít je učit chránit své hranice. Co myslíte? Máte taky někdy pocit viny za to, že chcete něco zpět?