Smích přátel a stud v kuchyni: Můj přítel nosí hotová jídla a já platím vše sama

„To si děláš srandu, Kláro! Ty mu fakt vaříš večeře i snídaně a on ti nikdy ani nekoupí rohlík?“ smála se Lucie, když jsme seděly v kavárně na Vinohradech. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. „No… on občas něco přinese,“ bránila jsem Honzu tiše. „Třeba hotovku z Tesca nebo bagetu z benzínky.“

„To je ale romantika,“ přisadila si Petra a zbytek holek se rozesmál. V tu chvíli jsem měla chuť se propadnout do země. Proč mám pocit, že dělám něco špatně? Vždyť Honzu miluju. Jenže poslední dobou mám pocit, že jsem spíš jeho kuchařka než partnerka.

Honza bydlí s rodiči v paneláku na Proseku. Já mám svůj malý byt na Žižkově – není to žádný luxus, ale je to moje. Když jsme spolu začali chodit, bylo to krásné. Chodili jsme na procházky do Riegrových sadů, do kina Aero, na kafe do Místo nebo Café Letka. Všechno jsme si platili napůl, což mi přišlo fér. Ale pak začal Honza čím dál častěji navrhovat, že půjdeme ke mně.

Nejdřív jsem byla nadšená. Konečně někdo, kdo mi naplní prázdný byt smíchem a teplem. Jenže brzy jsem zjistila, že Honza má pořád hlad. Po každém filmu nebo procházce čekal, že něco uvařím. A já vařila – těstoviny, rizoto, palačinky, polévky… Ráno chtěl snídani. A já pekla lívance nebo chystala vajíčka. Jenže účtenky za potraviny začaly růst.

Jednou jsem si sedla s kalkulačkou a spočítala, že za poslední měsíc jsem za jídlo utratila skoro dvojnásobek než obvykle. A Honza? Nikdy nenavrhl, že by mi přispěl. Občas přinesl hotové jídlo – lasagne v plastu nebo bagetu – ale vždycky jen pro sebe. Nikdy mě nenapadlo říct si o peníze. Připadalo mi to trapné.

Když jsem se svěřila holkám, čekala jsem pochopení. Místo toho mě vysmály. „Kláro, buď ráda, že vůbec něco přinese! Dneska chlapi ani to neudělají,“ smála se Lucie. „A co bys jako chtěla? Aby ti platil nákup? To je trochu moc, ne?“

Celou cestu domů jsem přemýšlela, jestli mají pravdu. Nejsem náhodou moc náročná? Ale pak jsem si vzpomněla na včerejší večer.

Seděli jsme s Honzou u stolu a já servírovala večeři – domácí guláš s houskovým knedlíkem. Honza si naložil plný talíř a během pěti minut ho snědl. „Máš ještě?“ zeptal se s úsměvem. „Jasně,“ odpověděla jsem a nabrala mu další porci.

Když dojedl, zvedl se a šel si pustit televizi. Já zůstala v kuchyni sama s horou špinavého nádobí a prázdnou lednicí.

Večer jsme leželi v posteli a Honza začal mluvit o tom, jak by bylo fajn bydlet spolu napořád. „Víš, kdybychom měli větší byt, mohl bych si k tobě nastěhovat počítač a hrát tam hry s klukama,“ zasnil se.

„A co bys dělal ty pro mě?“ zeptala jsem se tiše.

„No… byl bych s tebou,“ odpověděl nechápavě.

V tu chvíli mi došlo, že naše představa společného života je úplně jiná.

Druhý den ráno jsem šla nakoupit. U pokladny jsem počítala drobné a přemýšlela, jestli mám koupit máslo nebo radši šunku. Když jsem přišla domů, Honza už seděl u stolu s mobilem v ruce.

„Co bude k snídani?“ zeptal se bez pozdravu.

„Nic,“ vyhrkla jsem nečekaně ostře. „Nemám už peníze.“

Honza zvedl hlavu a chvíli na mě nechápavě koukal. „Tak proč jsi nekoupila víc?“

„Protože všechno platím já! Ty nikdy nic nepřineseš! Ani rohlík!“ vybuchla jsem.

Nastalo ticho. Honza chvíli mlčel a pak uraženě řekl: „Tak promiň, no… Já myslel, že ti to nevadí.“

„Vadí,“ řekla jsem tiše.

Celý den jsme spolu skoro nemluvili. Večer odešel domů bez rozloučení.

Seděla jsem sama v kuchyni a dívala se na prázdný stůl. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Je špatné chtít od partnera trochu ohleduplnosti? Nebo je opravdu normální všechno platit sama?

Za pár dní mi Honza napsal zprávu: „Promiň za tu hádku. Přinesu ti příště něco dobrého.“

Když přišel, opravdu měl v ruce tašku – ale zase jen pro sebe: hotové sushi z Billy a plechovku piva.

V tu chvíli mi došlo, že se asi nikdy nezmění.

Možná bych měla být ráda za to málo, co mám… Ale opravdu je tohle láska? Nebo jen pohodlný zvyk?

Co myslíte vy? Je normální všechno platit sama? Nebo bych měla chtít víc?