Noc, kdy jsem ztratila všechno, ale našla sebe

„Mami, proč pláčeš?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí v rychlosti oblékala bundu a snažila se přitom utišit třesoucí ruce. Venku byla tma, listopadová noc, a já věděla, že musíme pryč. Teď hned. V kuchyni za dveřmi řval Petr, můj manžel, a já slyšela, jak tříská skleničkami o stůl. „Pojďte, děti, rychle!“ šeptla jsem naléhavě a vzala do náruče malého Tomáška. Anička mě chytila za ruku a já cítila její strach. Srdce mi bušilo až v krku.

„Kam jdeme?“ ptala se Anička, když jsme vyběhli na chodbu paneláku v Modřanech. „Za babičkou,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem nevěděla, kam jdeme. Jen jsem věděla, že už nemůžu dál. Že další noc s Petrem by mohla být tou poslední.

Před domem foukal studený vítr a já si uvědomila, že nemám ani peněženku, ani mobil. Všechno zůstalo v kuchyni. Ale to bylo jedno. Hlavně být pryč. Hlavně být v bezpečí.

Zastavila jsem se až na zastávce tramvaje. Děti byly potichu, Tomášek mi usnul v náručí. Anička se ke mně tiskla a já cítila její drobné prstíky na své dlani. „Mami, bude všechno dobrý?“ zeptala se tiše. „Musí být,“ odpověděla jsem a doufala, že to není lež.

Tramvaj přijela a my nastoupili. Jela jsem bez jízdenky a doufala, že nás nikdo nekontroluje. V hlavě mi běžely vzpomínky na poslední hádku: Petr křičel, že jsem neschopná matka, že beze mě by bylo všem líp. Viděla jsem jeho rudý obličej a cítila jeho ruku na svém zápěstí. Ten stisk mě ještě teď bolel.

Vystoupili jsme na Smíchově. Bylo už po půlnoci. Přemýšlela jsem, kam jít. Máma by mě nepochopila – vždycky říkala, že manželství je těžké a že mám vydržet kvůli dětem. Sestra Jana mi naposledy řekla, že přeháním a že Petr je jen unavený z práce. Přátelé? Po letech izolace jsem vlastně žádné neměla.

Stála jsem s dětmi na prázdné ulici a poprvé v životě jsem si připadala úplně sama. Slzy mi tekly po tváři a já je utírala do rukávu kabátu. „Musím to zvládnout,“ opakovala jsem si v duchu.

Rozhodla jsem se zavolat Lence, bývalé kolegyni z práce. Vzala to na druhé zazvonění: „Martino? Co se děje?“ Její hlas byl překvapený i ospalý.

„Leni, prosím tě… můžeme k vám na chvíli? Já… já už nemůžu domů.“

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Víš co? Přijeďte.“

Když jsme dorazili k Lence domů, otevřela nám v županu. Děti hned usnuly na gauči a já jí mezi vzlyky vyprávěla všechno – o Petrově výbuších, o strachu, o tom, jak mě držel pod krkem před dětmi.

Lenka mě objala a řekla: „Tohle už nikdy nedovolíš. Zasloužíš si lepší život.“

Ráno mi půjčila telefon i peníze na jízdenku. Zavolala jsem mámě – doufala jsem v pochopení nebo aspoň v trochu podpory.

„Martino, co to zase vyvádíš? Myslíš na děti? Chceš jim rozbít rodinu?“ Její slova mě bodala jako nůž.

„Mami, on mě bije! Před dětmi!“

„To přeháníš… Petr je slušnej chlap! Kdybys nebyla tak tvrdohlavá…“

Zavěsila jsem a rozplakala se znovu.

Lenka mi pomohla najít azylový dům pro matky s dětmi. Bylo tam těsno, ale poprvé po letech jsem mohla klidně spát – nikdo nekřičel, nikdo nebouchal dveřmi.

Začala jsem hledat práci – nejdřív brigádu v pekárně, pak úklid v kancelářích. Bylo to těžké: Tomášek měl horečky, Anička se bála usínat sama. Každý den byl boj o přežití.

Jednou večer mi Anička řekla: „Mami, já už nechci zpátky k tátovi.“

Pohladila jsem ji po vlasech a slíbila jí: „Neboj se. Už nikdy.“

Soudní tahanice byly dlouhé a vyčerpávající. Petr mě pomlouval před sociálkou i soudem – tvrdil, že děti zanedbávám a že nejsem normální. Nikdo nevěděl, jaké to je žít ve strachu každý den.

Ale přežila jsem to. Pomalu jsem začala věřit sama sobě. Děti se smály častěji a já si uvědomila, že jsme silnější než kdy dřív.

Dnes už bydlíme sami v malém bytě na Žižkově. Mám práci v knihovně a děti chodí do školy i školky. Někdy mám strach z budoucnosti – co když přijdu o práci? Co když Petr zase přijde?

Ale už vím jedno: Nikdo nemá právo mě ponižovat nebo bít.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč tolik lidí zavírá oči před násilím? Proč je pro některé důležitější pověst rodiny než bezpečí vlastních dětí?

Možná právě proto musíme mluvit nahlas – aby žádná další žena nemusela utíkat do noci jako já.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má smysl bojovat za nový začátek i za cenu samoty?