Proč mi nikdo nezavolal? – Příběh jedné oslavy, která změnila rodinu

„Proč mi nikdo nezavolal?“ ozvalo se z kuchyně, kde stála moje tchyně Marie s rukama zabořenýma v těstě na koláče. Její hlas byl ostrý jako nůž a já jsem v tu chvíli ztuhla u stolu, kde jsem právě krájela zeleninu na chlebíčky. Můj muž Petr se na mě podíval s výrazem, který říkal: ‚Teď to přijde.‘

Byla sobota ráno a my jsme přijeli na vesnici slavit moje narozeniny. Marie nás pozvala už před týdnem, prý že udělá všechno sama, že chce, abychom si to užili. Přijeli jsme i s dětmi, těšili jsme se na domácí buchty, bramborový salát a tu zvláštní atmosféru jejího starého domu, kde to vždycky vonělo po bylinkách a dřevu. Jenže tentokrát bylo něco jinak.

Marie byla napjatá už od rána. Když jsem jí nabídla pomoc, odmítla mě s tím, že všechno zvládne sama. Petr šel zatopit do kamen a děti běhaly po zahradě. Snažila jsem se najít správná slova, abych prolomila ticho, ale Marie jen mlčky hnětla těsto a občas se na mě podívala pohledem, který jsem nedokázala rozluštit.

Pak přišel ten okamžik. „Proč mi nikdo nezavolal?“ zopakovala Marie a tentokrát už se dívala přímo na mě. „Všichni jste si to domluvili beze mě? Nebo jsem vám už jedno?“

Zůstala jsem stát s nožem v ruce a nevěděla, co říct. Petr přišel do kuchyně a snažil se situaci zachránit: „Mami, vždyť jsme ti říkali minulý týden, že přijedeme. Všechno jsme domluvili.“

Marie ale jen zavrtěla hlavou. „To není pravda! Nikdo mi neřekl přesně kdy přijedete. Celý týden jsem čekala, jestli někdo zavolá. Myslela jsem, že už o mě nestojíte.“

V tu chvíli mi došlo, že jsme opravdu nezavolali. Byla jsem přesvědčená, že je všechno jasné – vždyť jsme se domluvili osobně! Ale pro Marii to bylo jiné. Pro ni byl telefonát důkazem zájmu, potvrzením, že na ni myslíme.

„Mami, promiň,“ řekl Petr tiše. „Byli jsme v jednom kole, děti nemocné, práce… Nechtěli jsme tě zklamat.“

Marie si utřela ruce do zástěry a posadila se ke stolu. „Já vím, že máte svoje starosti,“ řekla tišeji. „Ale já jsem tady sama celý týden. Každý den jsem čekala, jestli někdo zavolá. A pak jste přijeli jen tak… Jako by to byla samozřejmost.“

V tu chvíli jsem cítila obrovskou vinu. Vždycky jsem si myslela, že Marie je silná žena, která nikoho nepotřebuje. Ale teď jsem viděla osamělou starší paní, která čeká na pár slov od svých blízkých.

Oslava pokračovala v napjaté atmosféře. Děti si hrály venku a my dospělí jsme seděli u stolu a snažili se bavit o běžných věcech – o počasí, o sousedech, o tom, jak špatně letos rostou jahody. Ale mezi námi viselo něco nevyřčeného.

Večer přišla Marie za mnou do pokoje. Sedla si na postel a dlouho mlčela. Pak řekla: „Jano, já vím, že to nemyslíte zle. Ale někdy mám pocit, že už pro vás nejsem důležitá.“

Sedla jsem si vedle ní a chytila ji za ruku. „To není pravda. Jen jsme někdy moc zaneprázdnění a zapomínáme na maličkosti.“

Marie se usmála smutně: „Pro mě ty maličkosti znamenají celý svět.“

Druhý den ráno jsme odjížděli zpátky do Prahy. Cestou domů jsme s Petrem mlčeli. Každý z nás přemýšlel o tom, co se stalo. Uvědomila jsem si, jak snadno můžeme někoho zranit tím, že něco považujeme za samozřejmé.

Od té doby volám Marii každý týden. Někdy jen na pár minut – zeptat se, jak se má, co vaří k obědu nebo jak kvete její zahrada. Vím, že jí to dělá radost.

Ale pořád mě trápí otázka: Kolik takových malých zranění si v rodinách způsobujeme každý den? A kolik z nich už nikdy nenapravíme?

Možná bychom měli častěji volat těm, kteří na nás čekají… Co myslíte vy? Máte podobnou zkušenost?