Mezi dvěma ohni: Když vás tchyně obviní před celou rodinou

„Lucie, řekni mi upřímně – bereš drogy?“ Ticho v obýváku by se dalo krájet. Seděla jsem u stolu s manželem Petrem, naším tříletým synem Matýskem a jeho matkou, paní Věrou. Její hlas zněl ledově a pohled měla upřený přímo na mě. Petr zrudl a Matýsek se ke mně přitulil, jako by cítil, že se něco děje.

„Cože?“ vydechla jsem nevěřícně. „To myslíte vážně?“

Věra si založila ruce na prsou a pokračovala: „Všimla jsem si, že jsi poslední dobou unavená, máš kruhy pod očima a pořád jsi nervózní. A ty tvoje kamarádky… kdo ví, co spolu děláte.“

Petr se snažil zasáhnout: „Mami, to už přeháníš! Lucie je skvělá máma a pracuje na dvě směny, není divu, že je unavená.“

Ale Věra byla neoblomná. „Já jen říkám, co vidím. A myslím na Matýska. Kdyby se něco stalo…“

Ten večer jsem poprvé pocítila opravdový strach. Nejen z Věřiných slov, ale z toho, co by mohla udělat. Petr mě objal, ale já věděla, že tohle nebude jen tak.

O týden později mi přišel dopis od OSPODu – odboru sociálně-právní ochrany dětí. Někdo na mě podal anonymní oznámení kvůli podezření na užívání návykových látek a zanedbávání dítěte. Bylo mi jasné, kdo za tím stojí.

„Tohle už je moc,“ rozplakala jsem se před Petrem. „Tvoje máma mě chce zničit.“

Petr byl rozpolcený. Miloval mě i Matýska, ale Věra byla jeho matka. Snažil se s ní mluvit, ale ona trvala na svém: „Jenom chráním svého vnuka.“

Začalo kolečko výslechů, návštěv sociálních pracovnic a nekonečných kontrol. Musela jsem na testy na drogy, ukazovat ledničku, Matýskovy hračky i jeho oblečení. Každá návštěva byla jako další rána do srdce. Sousedi začali šeptat, kamarádky se ptaly, co se děje. Cítila jsem se ponížená a osamělá.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a slyšela Matýska, jak si v pokojíčku šeptá: „Maminko, ty půjdeš pryč?“ Srdce mi pukalo bolestí. „Nikdy tě neopustím,“ zašeptala jsem a objala ho.

Petr se snažil stát při mně, ale tlak rodiny byl obrovský. Jeho sestra Jana mi jednou vmetla do tváře: „Kdybys byla normální, máma by tě nemusela hlídat.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná opravdu vypadám špatně? Možná nejsem dost dobrá máma? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty noci, kdy jsem u Matýska seděla s horečkou, na jeho smích i objetí.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice paní Novotná s výsledky testů: „Paní Lucie, všechny výsledky jsou negativní. Vaše domácnost je v pořádku.“

Cítila jsem úlevu i vztek zároveň. „A co teď? Kdo mi vrátí klid?“ zeptala jsem se jí zoufale.

„Bohužel musíme prověřit každé oznámení,“ odpověděla smutně.

Když jsem to řekla Věře do očí, jen pokrčila rameny: „Aspoň mám jistotu.“

Od té doby už nikdy nebylo nic jako dřív. Petr se od matky odtáhl a já se snažila najít sílu odpustit – kvůli Matýskovi. Ale pokaždé, když vidím Věru na návštěvě, cítím v hrudi ledový kámen.

Někdy v noci přemýšlím: Proč některé matky nedokážou přijmout ženy svých synů? A kde je ta hranice mezi ochranou dítěte a ničením rodiny? Co byste dělali vy na mém místě?