Když láska bolí: Vyznání jedné ženy z Prahy

„Proč jsi mi to udělal, Tomáši?“ šeptám do ticha naší ložnice, zatímco v ruce svírám jeho mobil. Prsty se mi třesou, obrazovka je rozmazaná slzami. Všude kolem mě je ticho, jen tikot hodin na stěně mi připomíná, že čas běží dál, i když se mi právě zhroutil svět.

Je páteční večer, děti už spí a já jsem si jen chtěla půjčit Tomášův telefon, abych našla číslo na opraváře pračky. Místo toho jsem narazila na zprávy od nějaké Lucie. „Chybíš mi, Tomáši. Dneska jsi voněl jinak…“ Čtu dál a srdce mi buší až v krku. Každé další slovo je jako rána pěstí. „Těším se na příště.“ „Miluju tě.“ V tu chvíli mám pocit, že se dusím.

Sedím na posteli a hlavou mi běží tisíc myšlenek. Co teď? Mám mu to říct? Mám mu odpustit? Nebo mám sbalit děti a odejít? Vždycky jsem si myslela, že nám se to stát nemůže. Jsme přece normální rodina z Prahy – dvě děti, hypotéka na byt v Modřanech, společné víkendy na chalupě u Berouna. A teď tohle.

Slyším klíče v zámku. Tomáš přichází domů z práce později než obvykle. Vchází do ložnice a vidí mě s jeho telefonem v ruce. Na chvíli ztuhne.

„Ivano… co děláš?“ ptá se opatrně.

„Našla jsem tvoje zprávy,“ odpovím tiše. „Kdo je Lucie?“

Tomáš zbledne. Chvíli mlčí, pak si sedne vedle mě. „To není tak, jak si myslíš…“ začne, ale já ho přeruším.

„Tak jak to je? Miluješ ji?“

Dlouho mlčí. Nakonec jen kývne hlavou. „Já nevím… je to složité.“

V tu chvíli mám chuť křičet, rozbít něco, utéct. Ale místo toho jen sedím a brečím. Tomáš mě obejme, ale já ho odstrčím.

Další dny jsou jako zlý sen. Doma panuje napjaté ticho. Děti nic netuší – Adélka má osm a Matěj teprve pět let. Snažím se před nimi tvářit normálně, ale večer co večer brečím do polštáře. Maminka mi volá a pozná podle hlasu, že něco není v pořádku.

„Ivanko, co se děje?“ ptá se starostlivě.

„Nic… jen jsem unavená,“ lžu jí.

Ale jednoho dne už to nevydržím a všechno jí řeknu. Maminka mě obejme a řekne: „Musíš myslet hlavně na sebe a děti. Tomáš tě zradil, ale život jde dál.“

Jenže jak má jít život dál? Každý den chodím do práce do kanceláře na Smíchově a snažím se soustředit na tabulky a e-maily, ale myšlenky mi pořád utíkají k Tomášovi a Lucii. Kdo je ta žena? Je mladší? Krásnější? Lepší matka?

Jednoho dne potkám Tomáše před školkou. Přijel pro děti dřív než já. Stojíme vedle sebe a mlčíme.

„Ivano… promiň mi to,“ říká tiše.

„Proč jsi to udělal?“ ptám se zoufale.

„Nevím… byl jsem unavený, všechno bylo pořád stejné… Lucie mi dala pocit, že jsem zase někdo.“

Cítím vztek i lítost zároveň. „A co já? Co naše rodina?“

Tomáš sklopí oči. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

Doma večer sedím u stolu s Adélkou, která si kreslí obrázek rodiny – maminka, tatínek, ona a Matěj drží se za ruce pod sluncem. Dívám se na ten obrázek a mám pocit, že selhávám jako matka i jako žena.

Začínám chodit k psycholožce – paní doktorka Novotná mi pomáhá najít sílu postavit se pravdě čelem. „Ivano, musíte si uvědomit svou hodnotu. Nezůstávejte s někým jen proto, že máte strach být sama.“

Jednoho večera sedíme s Tomášem u stolu naproti sobě. Děti už spí.

„Co budeme dělat?“ ptám se tiše.

Tomáš si povzdechne. „Nevím… nechci přijít o děti.“

„Ale přišel jsi o mě,“ odpovím mu.

Rozhodnu se dát si čas. Nechci dělat ukvapená rozhodnutí – kvůli dětem i kvůli sobě. Začínáme spolu chodit na párovou terapii, ale bolest ve mně je pořád silná.

Jednou večer přijde Adélka do ložnice a ptá se: „Mami, proč jsi smutná?“

Objímám ji a říkám: „Někdy jsou dospělí smutní, ale vždycky tě budu milovat.“

Začínám pomalu nacházet sílu žít dál – pro děti i pro sebe samu. S Tomášem jsme stále pod jednou střechou, ale každý den přemýšlím, jestli má cenu bojovat za vztah nebo jestli je lepší začít znovu sama.

Někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: „Může člověk opravdu odpustit zradu? Nebo je lepší odejít a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?“