Příliš blízko: Cena touhy být rodinou

„Mami, prosím tě, můžeš nám dát trochu víc prostoru?“ Tohle byla slova, která mi řekla moje snacha Jana jednoho deštivého odpoledne, když jsem přišla s koláčem a čerstvě vypranými dupačkami pro malého Matýska. Stála jsem ve dveřích jejich bytu na Jižním Městě a v ruce mi zůstala taška s věcmi, které jsem s láskou připravovala celý týden. V tu chvíli jsem měla pocit, že se pode mnou propadá zem.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta „vtíravá tchyně“, o které se vypráví v anekdotách. Vždycky jsem chtěla být jiná – laskavá, nápomocná, taková ta babička, která peče buchty a hlídá vnoučata, když rodiče potřebují chvíli pro sebe. Ale když mi Jana řekla, že jsem „až moc přítomná“, cítila jsem se jako nezvaný host ve vlastním životě.

„Já vím, že to myslíš dobře,“ pokračovala tiše a vyhýbala se mému pohledu. „Ale někdy mám pocit, že nám nedáváš šanci být rodina po svém.“

Stála jsem tam a nevěděla, co říct. Můj syn Tomáš byl zrovna v práci a já cítila, jak se mezi mnou a Janou rozprostírá neviditelná zeď. Všechno to začalo už po porodu. Jana byla unavená, Tomáš zmatený a já chtěla pomoct. Připadala jsem si potřebná – vařila jsem jim obědy, prala prádlo, chodila s Matýskem na procházky do parku u Chodovské tvrze. Ale teď mi došlo, že možná moje pomoc nebyla vítaná.

Když jsem se vracela domů do svého bytu na Spořilově, v hlavě mi běžely Janiny věty pořád dokola. Co jsem udělala špatně? Vždyť jsem jen chtěla být součástí jejich života. Po smrti manžela před třemi lety byl Tomáš s Janou a teď i Matýsek celý můj svět. Moje kamarádky z práce už měly svá vnoučata roztroušená po republice nebo dokonce v zahraničí a já jim vždycky vyprávěla, jak mám štěstí, že moji kluci bydlí tak blízko.

Večer mi Tomáš volal. „Mami, nezlob se na Janu. Je to pro ni těžké. Má pocit, že jí všechno uniká mezi prsty.“

„A co já?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. „Já už nikoho jiného nemám.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Tomáš tiše řekl: „My tě máme rádi. Ale potřebujeme taky trochu dýchat.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bylo, když jsem byla mladá a moje tchyně mi radila úplně ve všem – od toho, jak mám kojit Tomáše až po to, jak mám věšet záclony. Tehdy jsem si slibovala, že nikdy nebudu stejná. Ale teď? Neudělala jsem přesně to samé?

Další dny jsem se snažila držet zpátky. Nevolala jsem každý den, neposílala fotky receptů ani tipy na dětské oblečení ve slevě. Bylo to těžké – připadala jsem si zbytečná a osamělá. V práci už mě nepotřebovali a doma mě vítalo jen ticho a staré fotografie na stěně.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Byla to Jana.

„Můžu tě o něco poprosit?“ zeptala se nejistě.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem rychleji, než bych si přála.

„Matýsek má horečku a Tomáš je na služební cestě. Mohla bys přijít?“

V tu chvíli mi srdce poskočilo radostí i obavou zároveň. Bála jsem se, abych zase něco nepokazila. Když jsem dorazila k nim domů, Jana seděla u postýlky a Matýsek plakal.

„Nevím už co dělat,“ přiznala tiše.

Sedla jsem si k nim a pohladila Matýska po vláskách. „To bude dobré,“ zašeptala jsem a nabídla Janě čaj.

Ten večer jsme spolu seděly dlouho do noci. Povídaly jsme si o všem možném – o dětech, o strachu z toho být dobrou mámou i o tom, jaké to je být sama. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že jsme si opravdu blízké.

Další týdny byly jiné. Už jsem nebyla ta babička, která všechno zařídí a všechno ví nejlíp. Naučila jsem se čekat na zavolání místo toho, abych nabízela pomoc hned při každé příležitosti. Bylo to těžké – někdy mě svrběly prsty touhou zavolat nebo poslat zprávu. Ale vydržela jsem.

Jednou jsme šly s Janou na procházku do Krčského lesa. Matýsek spal v kočárku a my mlčely. Pak Jana najednou řekla: „Děkuju ti za to, že jsi tu pro nás… ale taky za to, že nám dáváš prostor.“

Usmála jsem se a cítila slzy v očích.

Dnes už vím, že láska někdy znamená ustoupit stranou a nechat ty druhé žít po svém – i když to bolí. Ale pořád mě napadá: Je možné milovat někoho až příliš? A jak poznáme tu hranici mezi pomocí a vměšováním? Co byste udělali vy na mém místě?